Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Elementary - Horizont lidskosti

ElementaryHorizont lidskosti

Jirka D.19.12.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Albem Horizont lidskosti jsem příjemně překvapen a svou dosavadní neznalostí spolku i zahanben. Dostalo se mi ponaučení, jméno Elementary si zapíšu do deníčku.

V nedávné době se mi na stůl dostalo zatím poslední album západočeské party Elementary nazvané Horizont lidskosti. Vyšlo už na sklonku loňského roku a tak by se vlastně dalo mluvit o jakýchsi narozeninách, ale čert vem narozeniny se všemi těmi dorty, prskáním do svíček a přiblblými obličeji na fotkách. Nemám to rád, radši vždy zalezu někam hluboko, daleko a zmizím se v prostoru. Ale kvůli narozeninám tady dneska nejsme. Důvodem dnešního počínání je zmíněné album, ze kterého se na mě šklebí lebka nějaké vopice. Co si o tom myslet?! „Když nevíte, zeptejte se!“, říkali nám vždycky ve škole. Stejně se nikdo neptal, každý měl strach, že pak bude za blbce zbytek pololetí a že mu to všichni ostatní dají pěkně sežrat. A taky že dali. Jo „kdo nic nedělá, nic nezkazí“ a „mlčeti zlato“ se říká ... a „líná huba, holé neštěstí.“ Tak teď už fakt nevím, dost keců!

 

Před poslechem desky jsem se se jménem Elementary ještě nepotkal a nepotkalo se ani ono se mnou, byli jsme NEPOTKANÍ. Naštěstí tu máme všechny ty bendzouny a weby a internet a profily, co se líbí a se kterými se přátelíme a tak jsem začal hledat, pátrat a zjišťovat, jestli se taky můžu spřátelit. Prvotní informace je asi žánrové zařazení a následné rozhodnutí, jestli se daným spolkem ještě zaobírat. Tož dohledal jsem crossover, alternative metal a nu metal, z čehož jsem začal mít lehkou kopřivku, protože si dokážu představit podobnou českou kapelu celkem v zářivých barvách, viděl a slyšel jsem jich už nemálo. Nicméně zaujala mě především informace o českých textech (což částečně vysvítá i z českého názvu desky) – zase se někdo jednou rozhodl neskrývat svoje názory do plytkých anglických frází a pěkně nese svůj hřbet na veřejný pranýř. Že by další Cocotte Minute? „Jen piš, barde, střádej! A až budeš mít dvě stě miliónů, přijde den, zúčtujeme spolu.“, praví uhlobaron René Ptáček v Cimrmanově hře Posel z Liptákova na adresu Petra Bezruče. Tak, tak.

 

Kvalitu Slezských písní dnes obejdeme diplomatickým obloukem, to si necháme na někdy jindy a někam jinam, teď tu máme jiné říkanky. Texty obsažené na Horizontu lidskosti jsou jednak zanesené do bookletu, potom dobře slyšitelné, rozpoznatelné v hlasovém projevu (vůbec zvuk desky se mi líbí, nepostrádá agresivitu, hutnost i čitelnost, i když jde o domácí samohonku – možná právě proto – teda kromě značné komprese) a potom a především nejsou vůbec špatné. Tematicky se motají kolem více či méně závažných problémů většinou celosvětového a všespolečenského měřítka, což je písnička trochu ohraná, ale když zabrousíte ke konkrétním skladbám, najdete i zajímavé a podnětné myšlenky. K návštěvě desetistránkového bookletu by vás mohl povzbudit i ten fakt, že uvedené texty jsou doprovozeny ilustracemi, které vytvořil frontman Petr Hyldebrant. Kunsthistorik moc nejsem a proto se hodnocení vzdávám, pravda ale je, že mě sympatické výtvarné umění končí impresionismem.

 

Bez nějakých dlouhých předeher se vrhá první skladba do ušních bubínků a vlivy nu metalové rytmiky a podladěné hloubky nezapře a ani se o to nesnaží. Především ve zvuku kytary občas slyším Coal Chamber či podobné party (z českých bych s drobnými výhradami připodobnil k již zmíněným, raným Cocotte Minute). Úvodní tři skladby se příjemně pohupují, občasně zaduní baskytara v osamoceném výletu, kompozice nepostrádá zajímavých míst, její tradiční formule je nápaditě rozvíjena  a obohacována o dobře poslouchatelné okamžiky (zajímavá je především práce kytary). Rovněž zvuk je poskládán z více ploch, od těžkých hloubek až po samplované pozadí, které dobře obohacuje výsledný dojem, takže je v čem hledat a co rozkrývat. Slibných momentů se prostě dá několik dohledat, stejně jako míst znějících jaksi oposlouchaně, místy až nezáživně (2. já). Zajímavou vsuvkou lze nazvat skladbu Křídla v kleci, jejíž nosný kytarový riff jakoby vypadl z oddechovější (jestli to tak vůbec můžu nazvat) produkce Meshuggah, čímž se rázem ocitáme trochu v jiném světě, ale skladba jako taková nepůsobí vůbec marným dojmem, i když občasně na své bytelnosti trochu ztrácí a lape po dechu mírně unaveně. Následuje už druhé intermezzo e2e, které ukončuje prostřední trojici skladeb a před námi se ocitá trojice poslední. Ta moc nových momentů nepřinese, i když občasnou hravost a rozvernou životaschopnost kytary nelze neslyšet a chválit je nutné. Opět jedna ze zajímavějších písní je Psychotický bludiště, která mi (a neptejte se mně proč) připomíná bandu UDG z Ústí nad Labem, samozřejmě v metalovém vydání. Snad bych hledal v refrénu skladby – v hlasovém projevu a ve hře bicích, ale možná je to jen šimrání za uchem malého významu.

 

Suma sumárum nemám z alba vůbec špatné pocity, vedle čitelných vlivů jiných jmen není problém najít místa vlastní, kreativní invence, vše je pak poskládané v zajímavý a dobře poslouchatelný celek, který navíc obohacují zdatně zvládnuté české texty (míst, kde se texty do muziky šroubují trochu složitě, lze dohledat jen pomálu).


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky