Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Elhaz - Goetic Experience

ElhazGoetic Experience

Bhut29.10.2009
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Black z Francie, který opět není něčím všedním a obyčejným. Pár zajímavých experimentů a zvláštních momentů. Celková kanální podoba a přesto přesvědčivá nahrávka.

Francouzi jménem ELHAZ nejsou zcela novou kapelou. Fungují již od roku 2001 a za sebou mají dvě dema a jednu řadovou desku. Letošního roku do světa skupina vypouští další zářez do diskografie. Dílo nese jméno „Goetic Experience“. Oproti svému o tři roky mladšímu předchůdci má deska lepší zvuk a delší stopáž. Zvuky kytar mají daleko výraznější a čistější výraznost, stejně jako bicí a klávesy. Celkově se deska zdá být lépe propracovanější. Charakter jejich hudby zní však více depresivně a nervózně. Album má mnoho zvratů v náladách a co se zpěvu týče, střídá se tu čistý vokál s agresivním řevem. Nelze tvrdit, že počin obsahuje moment, kdy by se snad posluchač nudil. Naopak oplývá melodiemi a hudebními kreacemi.

 

Jak již bylo řečeno, album ukrývá více depresivních vstupů. Najevo to dává hned první píseň Mystagogie. Druhý song Du Diable má svižnější a tvrdší náboj. Chlubí se dobrými melodiemi a pasážemi. Velmi podařený kus. Třetí skladba First Key ovšem překroutí hudební žánr do stylu nejlépe přirovnatelnému k dark ambient. Zaznívají temné zvuky, ke kterým se později přidá jakýsi prolog. U většiny skladeb na této desce uslyšíme na jejím začátku různorodé melodie hrané na akustickou kytaru. První z těchto písní má čtvrté místo v pořadí a jmenuje se: Du Sorcier. Zprvu se jeví jako melodická balada, pak náhle přitvrdí ve zpěvu, z čehož vyplývá i její další vývoj. Rozjede se v drsnější záležitost, která ale také netrvá dlouho a opět se zvolní, ovšem zpěv zůstává agresivní. Pátý kus je pestrý na změnu nálad a ryje pod kůži posluchače jistou nervozitu. Jedná se o poměrně pěknou věc. S další písní se dostáváme opět do ambientních vod. Velmi nápadná je podobnost s první skladbou této struktury, zajisté, že záměrně. V dalším kousku se objevuje zvuk piana a akustické kytary, jež vytvářejí dokonalé souznění. Občas jejich melancholii prořízne metalový vstup. Skladba nemá dlouhého trvání, neboť se jedná o určitou verzi intra k následující písni. Osmá věc na albu nese jméno jako celek samotný: Goetic Experience. Zprvu pomalá, náhle ještě volnější, dále se nenápadně rozjíždí a následuje přechod v až depresivní tempo. Celá píseň pak vyznívá velmi různorodě a pestře. Chytře mění své nálady a pasáže. Ve vhodný okamžik se volně vrací ke své původní melodii. Uzavírá ji temné odbíjení zvonu. V dalším tracku se k typické akustické kytaře přidá i symfonická příkrasa. Jenže kolem třetí minuty nastane náhlý zvrat, který skladbu probudí k daleko zběsilejšímu nářezu. Ke slyšení se mimo jiné nabízí i výborná, leč nenápadná, pasáž s ženským vokálem. Píseň si ještě párkrát zopakuje svou hru s rychlostí a náladou a ukončí své trvání. Předposlední věc zřejmě vytváří obdobu outra. Opět zní ambientně, stejně jako jeho dva bratříčci. Ke konci má však delší odmlku a i přes její běžící časovou délku zní pouhé ticho. Poslední song je proto tedy zjevně spíše bonusový. The Licence To Depart i přes své oddělení zní stejně jako jeho předešlé kousky. Trochu otřepaně začíná akustickou kytarou okořeněnou nádechem dark ambientu. V pozdějším čase se připojí úpění a skomírání hlasů. V poslední řadě vše oživí el. kytara. Po uplynutí své předem stanovené délky píseň končí a s ní i celé album. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky