Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Elysium - The Path of No Return

ElysiumThe Path of No Return

Jirka D.6.11.2019
Zdroj: CD v jewel case [# SMA027] // promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Elysium dělají tečku za svou minulostí a přichází s novým pojetím vlastní hudby. A navzdory technickým kvalitám se zatím ztrácejí v množství jim podobných kapel.

Novou desku domácí kapela Elysium, na níž lze najít devět skladeb na ploše šestatřiceti minut, jsem za poslední měsíc až dva slyšel mockrát. Doma, v práci, v autě, večer, během dne. Za tu dobu jsem ji několikrát odložil, několikrát se k ní vrátil, a i když si teď říkám, že objektivně lze jen těžko najít nějaké fakt průšvihy, tak na druhou stranu bych si lhal sám sobě do kapsy, když bych přehnaně chválil. Rád bych, ale vlastně nevím co.

 

Se starší tvorbou kapely jsme se potkávali jen občas, náhodně, nakrátko a vždycky jsme se zase rozešli. Elysium hrají od roku 2003 a aktuální album pojmenované The Path of No Return (něco jako cesta bez návratu) je jejich čtvrtá dlouhohrající deska, která zúročuje personální změny a žánrový posun od metalu spíše klasičtějšího k metalu současnému. Nebo chcete-li metalcoru, deathcoru, ke zvuku zaplněnému strunami v počtu větším než malém. Jaksi mimoděk z toho plyne, že minulostí se nemá smysl příliš zabývat, stojí tu před vámi nová kapela, s novým zvukem, novými ambicemi a novým vydavatelem v zádech (Slovak Metal Army).

 

Elysium band

 

Co nabízí? Především muziku, která techniku staví nad hudební myšlenku a občas má tendence sklouzávat k promyšlenému rámusu a příliš se nezabývat tím, jak se to bude někomu poslouchat. Tempo je rychlé, rytmus jak na houpačce, bicí nekompromisní stejně jako vokál, ale občas nebudete vědět, za jaký konec to uchopit. Místy kapela vystřihne kytarové sólo, místy zvolní, ale většinou se soustředí na překážkový běh po hmatníku a v těch chvílích si říkám, jestli to má člověka bavit nebo mu způsobit nějaké trauma.

 

Přesně z této schizofrenie pramení moje váhání nad nekritickým přijetím alba, které naplňuje žánrová pravidla, technicky si ukrajuje slušný krajíc, ale současně mi připomíná hromadu jemu podobných, která jsem slyšel, viděl a odložil. Vzpomínám si na Smashed Face, na Noostrak, před dvěma týdny viděl živě slovenské mladé talenty Landless, domácí Made By Zero a všechno se mi to plete. Hudebními a hráčskými postupy, prezentací, grafikou, zvukem. V případě této desky nemám problém si přiznat, že patří do technicky zručnější poloviny, ale stačí to hlubší dojem? A těch otázek by se našlo víc. Například celou desku zní dvě kytary (které kapele samozřejmě naprosto sedí), ale v sestavě je jen jeden kytarista. Je to v pořádku? Jako hostující vokalista se objevuje Matěj Kopecký, a to v šesti z devíti skladeb. Nestálo by zato jej zařadit do sestavy?

 

 

Mimochodem zvuk od Dana Frimla je kromě tradičně nedynamického masteru naprosto v pohodě a je pro mě docela s podivem, jak rychle se The Barn Studio vyšvihlo do první domácí ligy. Naproti zvuku obal od Daniely mi tentokrát do noty nepadl. Znám a respektuju její práci, ale tahle malůvka mi nesedí ani co do hudebního žánru, který se pod ní hraje, ani třeba tím, že se nikde nedočtete takové ty základní, prosté věci - název kapely, název desky. V tomhle směru jsem stará konzerva a čím jsem starší, tím víc mám raději, když jsou věci na svých místech.

 

Elysium na základě této desky doma poslouchat nezačnu, nenašel jsem k tomu žádný důvod a neslyšel nic, co by jejich muziku činilo něčím odlišnou od žánrově podobných kapel. Na druhou stranu bych se rozhodně neodvážil napsat, že The Path of No Return je špatnou deskou. Není a minimálně za řemeslnou kvalitu si respekt beze sporu zaslouží.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Victimer / 23.11.21 15:27

Dobře, já to chápu. Na druhou stranu konkrétně v mém případě žádné změny nejde čekat. Mám to na těch pseudouměleckých výlevech založeno. Naprosto rozumím, že to člověk vzdá už při verdiktu. Moje snaha je a vždycky byla být s konkrétní nahrávkou co nejblíž, a to jak tím jaká je kvalitou, tak i pocitově z ní. A to druhé velmi silně. A když člověk píše o více méně netradičních věcech, výsledek je takový jaký je. Je to o stylu, můj je tento, nelze ho vypnout a začít jinak. Na něčem (někom) jsem vyrostl a tak to je. Pseudoumělecký balast a to, že z recenze potom někdo nic nemá na tom nic nezmění. Jinému to zas přijde zajímavé. Já zas nemám rád ty obyčejně informativní recky, přijdou mi bezkrevné. Desku Kwade Droes vnímám jako necudnou, sprostou. A takový byl i záměr stylistiky článku. Nebo kdysi dávno Dimmu Borgir... působili na mě tehdy strašně arogantně a ta deska mi přišla špatná. Proto byla arogantní a špatná i recenze (taky jsem to schtytal :))

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky