Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hudba pro klaustrofobiky a duševně strádající samotáře je zpět. Není jiná kapela jako Emptiness a nebyli by to Emptiness, kdyby s nimi nepřišla pořádná porce nové divno muziky. Belgičané se postupem času a svých desek vyvinuli ve svébytné těleso balancující na hraně metalu, post gotických vibrací a mázlé psychedelie, kdy bylo hlavně předchozí album Vide po tvůrčí stránce velkým krokem dál. Ještě více mimo komfortní zónu, úplně jinam, do kouta hermeticky uzavřené místnosti... Zkrátka někam, kde to není vůbec příjemné a pocity separace a samoty jsou hudebně podávány až strašidelně přesně. V podivné době covidové deska jako Vide svou podivností tuhle dobu zhmotnila v těkavou hudební avantgardu vznášející se nevětraným prostorem malého bytu 1+kk. A zanechala silný dojem něčeho neotřelého a dosud neslyšeného. Emptiness jsou prostě jiní.

Už je to ale pět let a přišel správný čas se pohnout dál. V podání Emptiness tedy spíš sesunout k zemi, ale budiž... Nová kolekce domácího vězení Nowhere Speaks představí kapelu po delší době jako metalové podivíny. Což je potom, kdy Vide na metal úplně rezignovalo, takovým malým návratem k deskám předchozím. To taky potvrdí hned úvod alba v podobě skladby Nothing but the Whole (Part 2), které krátce naváže na stejnojmenné album z roku 2014. Už tehdy platili Emptiness za výstřední metalisty, i když bylo cítit, že termín metal berou pořád vážně a ze tmy hrozili pěstmi. Dnes, ať už je aktuální novinka jakýmsi návratem ke tvrdší poloze, si nejsem těmi pěstmi vůbec jistý. Emptiness jsou dnes hodně nad věcí a po zkušenostech s Vide si myslím, že počet tvrdých úderů není disciplína, která by je zajímala. Touha po znovu napojení na black metal je ale zřejmá.

Nowhere Speaks definuje Emptiness jako hypnoticky stlačenou metalovou hmotu, která chvíli brousí hrany tupou stranou nože, aby se občas vydala mimo tyto hrany a soustředila se na nabyté zkušenosti, které všemi hrstmi posbírala z posledních tří desek. Projev kapely je prostě tvrdší a údernější, ale zároveň současný a vyškolený předchozí seancí za zataženými žaluzkami. Probudila se jistá hymničnost, touha opět sát z blackmetalového prsu, ale samozřejmě patřičně zastřeně a jako by v mrákotách. Emptiness jsou přece klimbající blackmetalisté, sjetí inženýři schovaní ve svém vlastním introvertním světě. Ne, do obličejů jim nevidíš, jejich nástroje jen občas čouhají ze tmy. I když je pravda, že ta tma se sama o sobě fakt rozhýbala.

Taky je pravda, že potom co si člověk s Emptiness už prožil, působí podivnost Nowhere Speaks lehce nevzrušeně. Což zní vzhledem k jedinečnosti tvorby této kapely trochu jako rouhání, ovšem něco na tom je. Novinka je kompaktní duchařina a v rozlišení kapely deska plná nestandardních, jako by suše zvládnutých situací, ale taky deska, která sotva překvapí něčím výstředním, protože její výstřednost už není tak kuriózní. Emptiness na jednu stranu vsadili na jistotu, jenom tuhle (rádo by) jistotu opracovávají jinak, než před covidovým dostaveníčkem. Orientace není tak složitá a je založená na skládání jednotlivých střípků, které sice drží pohromadě, ale za moment už jsou rozmetány po podlaze a je třeba je zase posbírat. A při tom sbírání začne hlavě pomalu docházet, že Emptiness opravdu toužili po tom dát tomu po čase (black)metalový kabátek. Což jsem si u prvních poslechů moc nepřipouštěl, ale teď jsem čím dál víc přesvědčený, že to tak je.

Poznávací znamení Emptiness, tedy žádný zpěv, ale do prostoru rozprostřený šepot, vyprovází materiál, který můžeme pojmenovat jako post metalovou hypnózu, ve stínech přikrčenou psychedelickou blekařinu ve středním tempu, nebo něco jako údržbu vlastních sebevražedných myšlenek, která je tentokrát přehlednější než minule a k samotné sebevraždě znovu nepovede. To by se totiž člověk ochudil o tahle významná setkání. A Emptiness jsou významní v tom, jak tu svou (většinou) pomalu tekoucí hmotu režírují.

Vnitřní síla Nowhere Speaks mi zůstává trochu utajená, cením si spíš toho, jak deska drží pohromadě, i když se jednotlivé skladby soustavně rozpadají. Nejsem šokovaný, ani se mi hlava neocitá v nějakém podivném rozboru nastalé situace. Jsem jednoduše spokojený, že se to znovu děje. Ta, dnes víc na nohy postavená a víc metalová, nesouhra s rytmy a mazání ideálních představ o lepším vnímání světa. Ty zvláštní pocity jsou zpátky. Horší to budou mít ti, kteří doposud Emptiness míjeli. Pro ty bude nové album pořádná překážka.