Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Enforcer - Zenith

EnforcerZenith

Sarapis27.1.2020
Zdroj: mp3 320, bandcamp stream
Posloucháno na: mp3 player // PC + AKG K44, Sennheiser MX 475
VERDIKT: Povolený stisk zaťatých Švédů.

Enforcer mají zvláštní ambivalentní pozici na heavy metalové scéně, která rehydruje prastaré ingredience v kotlíku s vroucí krví divoké mládeže dneška. Své fans mají ve středněproudých davech přísahajících na božskost odvarů typu Sabaton i v ortodoxních zakoutích podzemních oldschoolových konzerv, mezi jejichž nášivkami najdete vedle starých heavy kultů i nejeden odkaz na podstatně říznější tvář 80. let. Kromě hudby to je i forma, jak se Enforcer prezentují - kůže, kov, kouř a tak dále -, co přitahuje pozornost z řad protichůdných táborů a udržuje kapelu na polštáři mainstreamu a podzemí zároveň. Vždyť i účast na nedávném turné s kapelami Municipal Waste nebo Toxic Holocaust o něčem vypovídá. Enforcer jsou ale každým albem krůček po krůčku hlouběji v srdcích té první skupiny a je otázka, jak dlouho to bude tolerovat ta druhá.

 

Kapelník Olof přiznává, že Zenith je nejambicióznější projekt, na kterém dosud pracoval. Za zády s Nuclear Plastem snad nelze mluvit jinak, když chcete obhájit 2,5 roku práce a zbytečnost v podobě španělské verze alba (no ty krávo!). Ambice nejsou hřích, ale kapely to s nimi často hrnou před sebou i za cenu různých úskoků nebo obětí. Nastolený trend, kudy Enforcer kráčí v posledních letech a co má příznivý vliv na účetní zůstatky, byl logickou volbou, jak dál a čemu přistřihnout křidýlka. Na Zenith tak více než kdy předtím vypadli z role neurvalost, animální divokost a tvrdost, tedy skoro všechny protiklady vůči chytlavosti a libozvučným útokům na kalhotky velikosti M a méně. Nezůstalo toho málo, ale z explozivní směsi zbylo něco jako navlhlá silvestrovská fontána.

 

“Jak můžete slyšet, mnohá klasická heavy metalová alba, u nichž se dá říct, že je každý uctívá, jsou neuvěřitelně pestrá a obsahují různé typy skladeb. Ale zdá se, že lidé zapomínají, že právě proto mají tato alba tak rádi. V současnosti se mnoho kapel, dokonce i těch starších, jakoby zaseklo v nahrávání alb o deseti skladbách, které jsou si tak podobné, že je po čase ani nedokážete rozeznat. Toto byl jeden z podnětů, jak udělat album spíše ve stylu starých žánrových klasik. V rámci toho je samozřejmě potřeba mít dobré skladby, takže jsme se soustředili vyloženě na ně a na to, aby byly chytlavé v každé své části.”

Olof Wikstrand pro Pinnacle Music

 

Z trnité cesty od záměru k provedení si Zenith odnesl nemálo šrámů. Všechna alba v malíku nemám, pozornými poslechy jsem častoval především Death by Fire a From Beyond, ale mám jasno v tom, co mě kdysi na Enforcer zaujalo nejvíc - agresivní tah na bránu, melodické proporce skladeb a archaická příchuť. Těmito elementy Zenith disponuje jen zčásti. Úvodní singlovka Die for the Devil evokuje nejvíc ze všeho satanistickou variaci na Def Leppard a stejně jako následující Zenith of the Black Sun oplývá vřelou chytlavostí, která se však příliš brzy zvrhává v otravnou vlezlost. Dvojice Searching for You a End of a Universe naopak patří mezi důvody proč setrvat, případně se i vracet. Opět melodické až na střechu, ale je z ní pěkný výhled, který snese i delší posezení. Mezi ně vložená balada Regrets měla být provokací všech ortodoxních metalistů, ale místo toho dopadla jako křečovitý pokus o ploužák, čili povadlý oplodňovák. Jistěže dávné vzory mají na svých albech vlhčené skladby tohoto typu, ale chce to v první řadě dobrý song a také mít na paměti, že kýč je špatný sluha a ještě horší pán.

 
 
Ne všechny položky na albu mám chuť hanit a poškozovat svým bezvýznamným názorem. Například One Thousand Years of Darkness je dobrá skladba i se svou uvolněnou náladou a béčkovými klávesami. Jistě se nebudete divit, že vychválím i vypalovačku Thunder and Hell, která nemůže být klasičtější (ten výbuch na konci!), ale prostě funguje. Závěr alba ale zase upadá do průměru, což mrzí zejména u nevýrazné Ode to Death, která určitě měla být epickým finále a vyvrcholením ambiciózní a zlomové desky. Snaha je cítit, ale k ohromení to nestačí a skladba proplyne až k temnotě na konci tunelu. Neslavně to vidím i s celou sbírkou, která chvíli baví, chvíli nerozhodně přešlapuje a někdy i leze na nervy jako papoušek opakující  věty, které nikdo nepotřebuje slyšet.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky