Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Enslaved - Vertebrae

EnslavedVertebrae

Sarapis2.10.2008
Zdroj: mp3 (320)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Enslaved nepřekvapili směrem své umělecké cesty. Překvapili rychlostí, jakou se do těchto končin dostali, a nadhledem, s jakým se v nich pohybují. Kdo jejich tvorbu alespoň trochu sleduje, musí vědět, že každá deska Enslaved je výjimečným albem. „Vertebrae“ ale tentokrát nabízí ještě něco navíc, a tak o čisté desítce nemůže být sebemenších pochyb. Společně s „Isa“ je mým jasným favoritem celé tvorby kapely.

Enslaved jsou rok od roku abstraktnější, rok od roku náladotvornější, rok od roku rockovější. Vikingové sundali odřené helmice, odložili narezlé meče, nasadili zamyšlené výrazy a s mnoha filozofickými otázkami na jazyku se teď procházejí po zasněžených pláních lidské mysli.

Odklon od vikingské mytologie v textech a od tradičních hudebních výrazových prostředků valivého viking black metalu již není ve spojitosti s Enslaved žádnou novinkou, ale přinejmenším dvě předcházející desky „Isa“ a „Ruun“ rozhodně nebyly takovým skokem, jaké představuje novinka „Vertebrae“. Ze zmíněného triumvirátu alb, který v posledních letech významně promlouvá do vývoje severského progresivního metalu, je nejnovější počin nejdelší krok, který kapela ve své moderní biografii udělala. Zatímco alba „Isa“ i „Ruun“ obsahovala pasáže, které by se ve starší tvorbě kapely určitě neztratily a měla atmosféru předchozím deskám dost blízkou, „Vertebrae“ v tomto směru mnoho nenabízí a jako album dává definitivní vale striktně metalové éře Enslaved. O přízeň fanoušků bych ale strach neměl; ti otevřenější posluchači si kapelu našli už na začátku nového tisíciletí a posun na „Vertebrae“ jedině přivítají, no a ti konzervativnější už nad Enslaved beztak zlomili hůl někde kolem alba „Monumesion“ (2001), takže po oblevě zase nasněžilo a kapela se o pozornost metalových fans rozhodně obávat nemusí.

 

Dá se říct, že co nová deska Enslaved, to trochu jiný šálek kávy. O „Vertebrae“ to platí dvojnásob. Náznaky inspirace art rockové hudby sedmdesátých let zde nabývají mnohem výraznějších obrysů (např. „hammondkové“ klávesy v „Clouds“) a samozřejmě také už mnohokrát zmiňovaný odkaz amerických Tool je na tomto albu jasně slyšet („Center“). Není to však jen v konkrétních citacích, kompletně celá deska voní dávnou rockovou minulostí, která zde v atmosféře a zvukových proporcí pozvolna ožívá. Směr své cesty si ale Enslaved určují sami a na plagiátorství mají ještě dost vlastní invence, takže žádný strach.

 


Velkou předností „Vertebrae“ je to, že jde o naprosto kompaktní celek, kde nelze najít slabou chvilku. I uklidněné pasáže některých skladeb jsou dostatečně zajímavé a paradoxně vypjaté, že posluchače dokážou jednoduše strhnout. Možná že tyto střípky patří dokonce k těm nejemotivnějším momentům desky. Enslaved šalamounsky pracují s minimalistickými prvky a pohrávají si s kytarovými efekty a zvukovými rejstříky, aniž by byl posluchač přehlcen mnohobarevnou zvukovou koláží. To se dá ostatně také vysledovat u jejich už zmíněných amerických kolegů. Zvuk alba je šitý na míru jeho hudebnímu obsahu, a tak čekejte uhlazenější produkci. Ostré hrany kytar jsou mírně zabroušeny do kulata, takže místo rychlého vyříznutí srdce kuchyňským nožem vás očekává pomalejší dloubání polévkovou lžící (výjimkou budiž blackmetalové drhnutí v „New Dawn“). A pak je tu také čistý vokál, který s každou další deskou dostává stále více prostoru a jeho podíl na „Vertebrae“ berte jako vyústění vývoje i jako prýštící pramínek budoucnosti zároveň.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky