Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
구룡 - 백두의 소환 (EP)

구룡백두의 소환 (EP)

Monachos21.10.2025
Zdroj: bandcamp / mp3
Posloucháno na: pc / mobil
VERDIKT: Pro někoho ryzí severokorejský black metal, pro někoho red flag – pokus upoutat pozornost ne hudbou, ale tím, co ji obklopuje; nazvěme to příběhem.

Tato recenze je zcela neplánovaná, spontánní, impulzivní. Upřímně řečeno, nejsem si jistý, zda tento text vůbec spadá do kategorie recenze, protože hudba zde bude až na druhém místě. Ale to nechám na vašem posouzení.


Jak název napovídá, kapela pochází z Asie, konkrétně z Koreje, přesněji ze Severní Koreje. Ano, z té, kde vládne železnou rukou Velký vůdce Kim. Je možné, aby kapela v této izolované zemi nahrála a vydala blackmetalové album? Upřímně řečeno, je to velmi nepravděpodobné, ale ne nemožné. Pojďme se krátce podívat na (ne)kulturu KLDR.


O organizované a aktivní metalové scéně v Severní Koreji není nic známo. Hudba v této zemi je přísně kontrolována státem a dominují jí propagandistické obsahy a žánry podporující režim, jako je revoluční rock/pop v podání Moranbong Band. V souvislosti s metalem se v minulosti objevily zmínky o údajné deathmetalové kapele Red War (붉은전쟁), ale později se ukázalo, že se jednalo o podvod – nahrávky byly ve skutečnosti od jiné kapely a celé to byl podvrh. Existuje také mezinárodní raw black/thrash metalový projekt s názvem Fearless North Koreans from Hell, ale jedná se o parodii. 

Za zmínku stojí, že v roce 2015 se Laibach stali první zahraniční rockovou kapelou, která odehrála koncert v Severní Koreji, což byla velmi neobvyklá a pozorně sledovaná událost. Obecně platí, že poslech a distribuce zahraniční hudby, zejména hudby, která není v souladu s ideologií režimu (například jihokorejský K-pop, který Kim Čong-un označil za „zhoubnou rakovinu“ – v tomto bodě se s vůdcem shodneme, hehe), je v Severní Koreji velmi riskantní a může vést k přísnému trestu.


Zpět ale k 구룡 (v překladu Devět draků) a jejich demu / EP 백두의 소환 (v překladu Vyvolání Baekdu – nejvyšší hora v Severní Koreji opředená mýty). Nahrávka obsahuje pouze 3 skladby o celkové délce 10 minut, což mi vyhovuje, protože se jedná o syrový BM s kanálovým zvukem, který nemám příliš v oblibě. Možná díky své krátké délce se mi hudba, kterou nám tito „severokorejští“ draci nabízejí, docela líbí. Chladná, odlidštěná atmosféra s nádechem exotiky, působivé temné melodie, příjemně primitivní bicí v kombinaci se syrovým old school vokálem... Pokud máte rádi škatulkování, pak by se 백두의 소환 dalo označit jako lo-fi black/thrash metal. Stojí za to si přečíst oficiální „biografii“ nahrávky, kterou kapela zveřejnila na svém Bandcampu (přeloženo z korejštiny):


구룡 (ang. transkripce Guryong) je umělecký soubor se sídlem v okrese Sŏnbong ve městě Rason v Korejské lidově demokratické republice. Soubor nahrávku pořídil v povoleném časovém rámci, s omezeným vybavením a za omezených podmínek. Veškerá práce byla provedena v souladu s předpisy a toto album je nahrávkou, která ztělesňuje pocity a ducha naší země. Členové souboru se účastní kulturních aktivit země a toto album bylo vyprodukováno jako součást této práce.


Zní to docela autenticky, ale vzhledem k výše popsaným „kulturním podmínkám“ v KLDR se buď jedná o provokaci ze strany Jižní Koreje, ale stejně tak by projekt mohl být klidně i dílem někoho z Maďarska ve spolupráci s všemocnou AI. Nelze zcela vyloučit ani třetí možnost, a to že tvůrci projektu jsou opravdu ze Severní Koreje a nahrávka byla požehnána samotným Velkým Kimem. Koneckonců, projekt se sám o sobě jeví jako velmi prorežimní. Možná dobrovolně, možná pod nátlakem. Kdo ví.


Trochu mi to připomíná nedávný případ česko-ukrajinského projektu Draugveil, který se rychle stal virálním díky fámám, že se jedná o produkt AI. Podobná situace nastala v případě 구룡 a je docela zábavné číst různé (konspirační i racionální) teorie v komentářích. Je možné, že by tato demo nahrávka byla zapomenuta, nebýt její (údajné) země původu. Pro některé je to red flag – pokus upoutat pozornost ne hudbou, ale tím, co ji obklopuje; nazvěme to příběhem. A lidé vždy milovali příběhy a mýty. Takže mě nepřekvapuje, že tento fenomén příběhů za jevy funguje i v hudební sféře. A BM jako takový rozhodně není jen o hudbě; určitá teatrálnost (pro někoho pozérství) prostě k tomuto metalovému odvětví patří.


Přiznávám, že se mi líbí hudební projekty, které mají za sebou příběh, i když je kontroverzní a fiktivní. Proto se mi příběh této „(un)true severokorejské BM“ kapely docela líbí, protože nás, zvědavé a přemýšlivé lidi, nutí klást si existenciální otázky o svobodě, představivosti, vůli, kreativitě, odlišnosti a instinktu sebezáchovy.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky