Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ephel Duath - Hemmed by Light, Shaped by Darkness

Ephel DuathHemmed by Light, Shaped by Darkness

Victimer11.1.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps) promo
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Suchá, drsná, technicky dokonalá a seřízená deska vs. vleklá, vyhýbavá a nepřitažlivá hmota. Vyberte si sami.

Na okamžik, kdy jsem postával před brněnským Faválem a těšil se na večer s EPHEL DUATH, se zapomenout nedá. Stačilo, abych přes stěny klubu zaslechl zvukovou zkoušku těchto šáhlých artistů a huba se rázem slunila od ucha k uchu. Co jsem tenkrát slyšel, to bylo maximum muziky jen tak z voleje, dobrý večer - tak jsme tady, zvuk by ušel, za hoďku to spustíme. Lahodná krátká textovka všem příchozím. 

 

Čas pokročil, pokročila i kariéra EPHEL DUATH a stará sestava je čert ví kde. Z italské partičky mladých umělců a postaršího strýce za bicí soupravou, je nyní mezinárodní kolektiv přátel srocený kolem mileneckého páru Tiso - Crisis. Prvním společným projektem nového složení bylo předloňské EP "On Death and Cosmos", které ve mně vyvolalo jen pocity mdlého pokusu o restart. Dostalo se mi rozmělnění a nevýrazné avantgardy, až příliš daleko od skvostů sbírky, jakými jsou alba "The Painter's Palette" a "Pain Necessary to Know". Slabé, tuctové, bez chuti a zápachu. Zbyly jen otázky. Ta hlavní zněla asi takto - kam se poděla ta původně extravagantní poloha? Neříká se to snadno, ale vypadá to, že byla rozlepena na dílky a složena zpět v obyčejnou kostku, která mohla pobavit jen strádající avantgardisty. Ovšem proč hned lámat hůl? EPko bylo testíkem nové sestavy, období, kdy bylo potřeba vše seřídit. Počkejme si.

 

Dnes už seřízeno je, ale kapela tak trochu zapadla, to je fakt. Novinka z EP víceméně vychází, je ovšem znát, že vrávorání má tendenci stát se znovu pevnou chůzí. Daří se to ovšem jen částečně. Škoda, že dnes EPHEL DUATH svou netradiční krmi neposouvají nikam dál. Aktuální stav prezentuje kapelu jako težce stravitelnou hmotu, která se převaluje ve své vlastní ztuhlosti. Pokud jsem schopen jít s kapelou proti proudu a scházet dolů pod povrch, očekávám, že budu maximálně zabaven, protože samo prostředí mě svádí spíš k útěku zpátky na vzduch. Ale zůstávám spíš v rozpacích. V rozpacích z důkladné propracovanosti, která mě sice chytá za smysly, ale nemá sílu fungovat po celou dobu. EPHEL DUATH neumírají, jsou pořád s námi, ale jejich momentální forma mi říká pramálo.

 

https://fbcdn-sphotos-g-a.akamaihd.net/hphotos-ak-ash3/920189_612209898808209_490222045_o.jpg

 

Albu opět dominuje David Tiso a jeho jazzové automatismy v syrové metalové konstrukci. Znovu je tu nahrávka postavená na jeho skvostné technice a daru proměňovat hudbu v nevšední záležitost. Vokál je hozen jiným směrem, což je pochopitelné. Za mikrofonem stojí uřvaná slečna Karyn, která na posluchače neaplikuje takové záchvaty vzteku a nekontrolovatelných emocí jako svého času Luciano G. Lorusso, o jehož duševní zdraví jsem měl vážné obavy. Karyn suše štěká, neprotahuje agónii přilehlé tmy a stínů šedi v ní a občas dokonce cosi krátce zapěje. Asi aby řeč nestála...

 

Dnešní EPHEL DUATH, to je především temnota. Ač by novinka měla být lemována světlem, jeho odrazy prakticky nelze zahlédnout. Jde o podzemní labyrint, odkud je na zemský povrch daleko. Místo, na kterém se dá dýchat jen s námahou a člověk si připadá neustále přidušený. Je to záměr, bezesporu. Členitá hudba v prašném prostředí jakéhosi opuštěného chrámu je docela zajímavá představa. Ovšem pro mne jen do času... 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky