Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Belgický projekt Epoch je zjevením, které z tamních luhů nepřichází každý den. Jeho poselství lze brát jako výjimku z masy, podivného motýla s hlavou kočky a lidským údem. Kresba na křídlech je temná, černobílá, na první pohled nezajímavá. Realita je však jinde, skrývá se v zákoutích choré demagogie.

Epoch vydali svůj debut Sacrosanct už v roce 2015, tehdy šlo ale jen o digitální verzi umístěnou na Bandcampu. Letos se nahrávky ujalo vydavatelství Lavadome, které si v podobných obskurnostech lebedí a vydalo ji jako plnohodnotné CD. Zaslouženě.

Sacrosanct vyvolává dojem, že těží z nedosažitelných hlubin země. V ponurých tónech je slyšet práci zemních vrstev, jejich přesuny, míchání magmatu a nárazy kontinentálních desek. Kdyby tyto procesy mohl člověk sledovat očima, byl by zmaten a uhranut. S přibližným úmyslem přicházejí Epoch a šokují skrze Sacrosanct. Změť tónů připomíná složité geologické procesy, pro lidské oči šílené divadlo, stejně tak to schytávají uši a na poprvé se chytá jen málokdo. Obalena horkem zemních plynů vyvstává síla, jejíž existenci tušíme, ale odkláníme ji stranou našich životů. Jde z ní respekt a strach, což jsou pocity, kterým se podvědomě vyhýbáme.

Epoch své vize ukotvili na nejistém pomezí složitých schémat a srozumitelných meziher, vše staženo silnou obručí death metalu. Slabost v kolenou vyvolaná nepřehledným terénem zvuků, disharmonických stop a zrychleně běžícím časem pomíjí ve chvílích civilnějšího vyznění, které je dílem pomalejších meziher. Těch není málo a zejména v počátcích vztahu mezi posluchačem a nahrávkou slouží jako tlumiče kolísavých emocí. V těchto chvílích se zvuk stává nečekaně příjemným a teplým a nahrávka přiznává, že je lidským dílem.

Jinak je to nelidský produkt, ve kterém nástroje zní natolik chladně, jakoby byl lidský vklad do nahrávky odfiltrován speciálním zařízením. Posluchač je hozen do vřící vody, žádné postupné osmělení nebo vlažná sprcha. Neprostupná mlha hluku se za ním zavře jako opona a na druhé straně mu promítne přerod hornin v černou žulu. Hlasová mutace pochází ze stejně zasviněných štol. Opravdu je těžké mluvit o zpěvu v případě ponurého chropotu zemních mastodontů vyvěrajícího bočními kanály ke střetu s hudební složkou. V této brutální poloze jej nejde melodicky ovládat a je nutné se smířit s monotónním varem stlačeného plynu.

I přes počáteční chaos, který nahrávka zaručeně vyvolá, se dá osnova skladeb s určitou snahou sledovat, jen některá místa jsou natolik chaotická, že posluchač opakovaně může ztratit orientaci. Berličky v podobě výrazného motivu jsou naštěstí vždy nedaleko a vrací do podpaždí mizející jistotu. Ono je to třeba, protože většina nahrávky je docela psycho a soustředěný poslech sebere hodně sil. Jako pohlazení pak působí pasáže s jednoduchým, čitelným rytmem a snadno skousnutelným riffem. Ve vrnícím kotli kytarových eskapád a v sadách bubenického šílenství je to jako příchod jara po blátivé zimě.

Sacrosanct je těžká deska ničící prázdné sebevědomí, naopak pravdomluvné evangelisty chaosu tato  dechberoucí koláž studených kompozic uvede do předsálí Diova šapitó.