Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Doba jest dynamická a přeje připraveným nebo chytrým, či těm šťastnějším. Do této skupinky vyvolených jistě patří nyní i Evergrey,kteří se v mých uších album od alba topili v šedi a tvůrčím zmaru. Vše se však dramaticky zvrtlo albem The Atlantic, které považuji za jedno z nejpovedenějších od těchto Švédů. Doslova povstali z popela a nahráli album, které opodstatnilo jejich další setrvání a bytí v prog power metalové melancholické špičce. Escape of the Phoenix zcela nepokrytě z tohoto hudebního klenotu vychází a čerpá. Proč taky ne, když se to umí. Navíc tu správnou formu nemusíte nalézt každým albem a je dobré ji raději rozvést a vytěžit k hlušině než se křečovitě vydávat dalším nejistým směrem. Album sice není tak hitové, ale to prog metalové posluchače jistě netrápí.

Od prvních hromových taktů je jasné, že ladění a náladový odér minulého alba nejsou vyvětrány. Jako by došlo k otevření časové konzervy a obsah byl nanesen i na toto album. Tom Englund nalezl bohatou, ale pro sebe vcelku pohodlnou paletu výrazů a hudba se košatí podle předchozího rámce. Krásně zde vyrůstá a vystřeluje mnoho bočních výhonů, které dělají Evergrey jedinečnými i dnes. Páni si vyrobili vlastní rámec, díky kterému je i nyní poznám sekundy po probuzení v kteroukoliv hodinu. Občas to je už ohraný vzoreček, ale neskonale zábavný. Titulní skladba svým vyzněním zcela nepokrytě odkazuje k předchůdci, kde podobné formy dominovaly a staly se jeho hlavním jmenovatelem.

Schopnost napsat zasmušilou truchlivou epickou skladbu se z pera Evergrey nevytrácí. Chytrost a zkušenosti cítím z každého taktu a náladového švu, kdy se klid nebo smutek krásně nadopuje přívalem síly a energie. Skladby mají dostatek životadárných tekutin, aby mohly dozrát a vykvést do krásného vrcholového květenství plného síly přes tenké vrstvy progresivního pletiva. Baladická křehkost a plačtivá tesknivost Englunda provází celou uměleckou dráhu. Umí se o tyto prvky opřít i dnes.

Útočné a dravé podladěné kytary s melancholií na vokalistově jazyku jdou k sobě v případě těchto Švédů jako husí sádlo k poctivému chlebu s cibulí. V okamžicích, kdy se tlačí na pilu a rychlost, ožívá ve mně radostí démon power metalu. Rány mohutnou baskytarovou vlnou snáším s nadšením návštěvníka S/M privátu. Drtivost těmto matadorům svědčí víc, než by si asi sami byli ochotni připustit. Stejně tak občasné klávesové spršky, které jsou dávkovány opravdu skromně a citlivostí neurochirurga. V toku alba dochází k povedené hostovačce a duetu s J. LaBriem. Chlapcům to společně skutečně fajnově ladí. Uchu velmi lahodí, že kompoziční studnice těchto borců stále nejsou vyschlé a tryská z jejich niter život a svěžest.