Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Everlasting Dark - Return to Darkness

Everlasting DarkReturn to Darkness

Jirka D.11.1.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Album, které neoplývá ani originalitou námětů ani novými pohledy na hudební pojetí „dark“ metalu. Celé se tváří jako dobře odvedená řemeslná práce příjemně dozdobená housličkami a klávesovou náladou.

Album Return to Darkness je čtvrtý řadový počin olomoucké party Everlasting Dark, která funguje na české scéně již od roku 1996. Během té doby bylo patřičně mícháno v sestavě, muzikanti odcházeli, aby byli nahrazeni členy novými, až se nakonec formace ustálila na šťastném čísle sedm, v sestavě dle slov vůdce smečky Zdeňka Kaczora „stabilní a pracovité“. Konstelace okolností byla natolik příznivá, že v prosincovém čísle Pařátu vyšla novinková deska, čímž se za sto peněz dostalo k posluchačům album i s časopisem (a nebo chcete-li časopis i s albem). Vše doplněno rozhovorem s trochou toho zákulisí a zdravé míry pochval, které by asi měly vyjít vždycky společně s nosičem ... jinak by to ani nešlo.

 

Jestli tu opravdu je místo pro chválu za souhlasného a obdivného pokyvování hlavou se pokusím ze svého pohledu zhodnotit v následujících řádcích, jestli se přidáte a nebo si vytvoříte svůj vlastní obrázek, už nechávám čistě na vaší invenci. Za sebe můžu říct, že ačkoliv mám album zhruba od poloviny prosince, dal jsem mu už celkem hodně prostoru a to včetně přeložení všech textů v rámci jednoho skoro volného pozdně-nedělního odpoledne. Nebo abych byl ještě konkrétnější, přeložil jsem pouze texty anglické, do latiny jsem si netroufl.

 

První věcí, která mě velmi mrzí, ale řekl bych, že je silně objektivní, je množství překlepů a chyb, které se v textech vyskytly. Dokonce mám dojem, že takto vznikla zcela nová slova, která mi nepobral ani jeden slovník papírovým vydáním začínaje a internetovým konče (nevíte, co by mohlo být „distany“?). Mnohem víc zarážející je fakt, že se ani neshodují názvy jednotlivých písní v bookletu se zadní stranou obálky, což mě překvapilo mnohem víc (možná někomu připadne vynechání určitého členu „the“ jako drobnost, mně nikoliv). Výsledek tak působí přinejmenším rozpačitě, skoro ale až odbytě, nedotaženě a to je samozřejmě škoda, protože grafika sama o sobě je celkem důstojným nositelem myšlenek alba. Booklet samotný tedy žádná sláva není, texty jsou už o něco lepší. Samozřejmě jsou věrné temno černým tématům, o kterých se podrobněji zmíním níže. Obecně jsou psány spíše lyričtějším perem na náměty již mnohokrát proprané ze všech stran, ale stále zajímavé a pro mnohé jistě i fascinující. Nějakou tematickou progresi v textech nečekejte, ale snad vás za to příjemně překvapí jejich „historický rozptyl“ od dob starověkých přes středověké až k tématům časově neurčitým, obecně platným za jakékoliv doby. Vše se odehrává na poli sedmi písní, osmá je instrumentální závěr (ovšem v plnohodnotné délce).

 

První skladbou je Succuba, která se rozjíždí velmi pozvolna, o to krásněji ale na ploše necelých sedmi minut graduje, stává se svižnou a dobře energickou. Zaobírá se vnitřním monologem ženy, která má být upálena jako čarodějnice. S druhou Scales of (the) Death se přesouváme do starověkého Egypta, ale podle textů bych to asi nepoznal, snad pouze podle Knihy mrtvých a boha Anupa. Nepřesvědčivý dojem úvodu se postupem času nijak nezlepšuje a tak nechme mrtvé mrtvými a přesuňme se o píseň dál, k titulní Return to Darkness, která sice pojednává o živých, ale ne na dlouho, protože jsou tak krásně lákáni na druhý břeh, aby opustili svá smrtelná, slabá těla, že si nedokážu představit někoho, kdo by odolal. Jedna ze živějších písní lehce připomínající tvorbu Haggard, ke kterým se kapela také s obdivem hlásí (a proč ne). Čtvrtá The Farewell je naproti tomu skladbou nejpomalejší a pro mě i nejsmutnější; a povedená. Klávesy Jan Štencla pochvalu určitě zaslouží, u zpěvu Hany Vajčnerové si už tak jistý nejsem. A ty housličky...

 

Ve značně dobrém rozpoložení po předchozí písni nakousáváme druhou polovinu a to neposednou, ale místy zbytečně roztáhlou skladbou Oraculum a následnou Vampiria, které si obě zahrávají se smrtí, první zmíněná v angličtině a druhá – jako jediná na albu – v rodném českém jazyce. Sedmička Tears of (the) Heaven je dle dostupných informací deset let starou záležitostí, nově oblečenou do slušivého kabátku a důstojně se tyčící mezi svými kolegyněmi na albu. Poslední instrumentálkou Gleam of Hope vyplujeme z alba a můžeme po ¾ hodince vydechnout.

 

No a jak to celé funguje dohromady? Kapela samotná nezapře doomové kořeny, ale v roce 2010 tu stojí již trochu jiná formace, která své pojetí hudby posunula jinam. Vlivy doomu? Jsou tam. Vlivy gothicu? Jasně, sem s nimi! Vlivy folku? Taky přidat, ale opatrně! A co takhle trochu klasického blacku? Nepřeháníš už trochu? Ale kdepak, sem s ním! A jak to bude, prosím tě, celé znít? No, tak nějak... Dáme tomu únosně dnešní zvuk, celý ho trochu stáhneme do šedivějších hloubek, jiskrné činely a ostré kytary přece nechceme a ono to půjde. Ženský vokál, trochu smyčců a hlavně ty klávesy, celá ta atmosféra a tak. To ale funguje, ne?! Jasně, vždyť o tom píšu. No a verdikt?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky