Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Album Return to Darkness je čtvrtý řadový počin olomoucké party Everlasting Dark, která funguje na české scéně již od roku 1996. Během té doby bylo patřičně mícháno v sestavě, muzikanti odcházeli, aby byli nahrazeni členy novými, až se nakonec formace ustálila na šťastném čísle sedm, v sestavě dle slov vůdce smečky Zdeňka Kaczora „stabilní a pracovité“. Konstelace okolností byla natolik příznivá, že v prosincovém čísle Pařátu vyšla novinková deska, čímž se za sto peněz dostalo k posluchačům album i s časopisem (a nebo chcete-li časopis i s albem). Vše doplněno rozhovorem s trochou toho zákulisí a zdravé míry pochval, které by asi měly vyjít vždycky společně s nosičem ... jinak by to ani nešlo.

Jestli tu opravdu je místo pro chválu za souhlasného a obdivného pokyvování hlavou se pokusím ze svého pohledu zhodnotit v následujících řádcích, jestli se přidáte a nebo si vytvoříte svůj vlastní obrázek, už nechávám čistě na vaší invenci. Za sebe můžu říct, že ačkoliv mám album zhruba od poloviny prosince, dal jsem mu už celkem hodně prostoru a to včetně přeložení všech textů v rámci jednoho skoro volného pozdně-nedělního odpoledne. Nebo abych byl ještě konkrétnější, přeložil jsem pouze texty anglické, do latiny jsem si netroufl.

První věcí, která mě velmi mrzí, ale řekl bych, že je silně objektivní, je množství překlepů a chyb, které se v textech vyskytly. Dokonce mám dojem, že takto vznikla zcela nová slova, která mi nepobral ani jeden slovník papírovým vydáním začínaje a internetovým konče (nevíte, co by mohlo být „distany“?). Mnohem víc zarážející je fakt, že se ani neshodují názvy jednotlivých písní v bookletu se zadní stranou obálky, což mě překvapilo mnohem víc (možná někomu připadne vynechání určitého členu „the“ jako drobnost, mně nikoliv). Výsledek tak působí přinejmenším rozpačitě, skoro ale až odbytě, nedotaženě a to je samozřejmě škoda, protože grafika sama o sobě je celkem důstojným nositelem myšlenek alba. Booklet samotný tedy žádná sláva není, texty jsou už o něco lepší. Samozřejmě jsou věrné temno černým tématům, o kterých se podrobněji zmíním níže. Obecně jsou psány spíše lyričtějším perem na náměty již mnohokrát proprané ze všech stran, ale stále zajímavé a pro mnohé jistě i fascinující. Nějakou tematickou progresi v textech nečekejte, ale snad vás za to příjemně překvapí jejich „historický rozptyl“ od dob starověkých přes středověké až k tématům časově neurčitým, obecně platným za jakékoliv doby. Vše se odehrává na poli sedmi písní, osmá je instrumentální závěr (ovšem v plnohodnotné délce).

První skladbou je Succuba, která se rozjíždí velmi pozvolna, o to krásněji ale na ploše necelých sedmi minut graduje, stává se svižnou a dobře energickou. Zaobírá se vnitřním monologem ženy, která má být upálena jako čarodějnice. S druhou Scales of (the) Death se přesouváme do starověkého Egypta, ale podle textů bych to asi nepoznal, snad pouze podle Knihy mrtvých a boha Anupa. Nepřesvědčivý dojem úvodu se postupem času nijak nezlepšuje a tak nechme mrtvé mrtvými a přesuňme se o píseň dál, k titulní Return to Darkness, která sice pojednává o živých, ale ne na dlouho, protože jsou tak krásně lákáni na druhý břeh, aby opustili svá smrtelná, slabá těla, že si nedokážu představit někoho, kdo by odolal. Jedna ze živějších písní lehce připomínající tvorbu Haggard, ke kterým se kapela také s obdivem hlásí (a proč ne). Čtvrtá The Farewell je naproti tomu skladbou nejpomalejší a pro mě i nejsmutnější; a povedená. Klávesy Jan Štencla pochvalu určitě zaslouží, u zpěvu Hany Vajčnerové si už tak jistý nejsem. A ty housličky...

Ve značně dobrém rozpoložení po předchozí písni nakousáváme druhou polovinu a to neposednou, ale místy zbytečně roztáhlou skladbou Oraculum a následnou Vampiria, které si obě zahrávají se smrtí, první zmíněná v angličtině a druhá – jako jediná na albu – v rodném českém jazyce. Sedmička Tears of (the) Heaven je dle dostupných informací deset let starou záležitostí, nově oblečenou do slušivého kabátku a důstojně se tyčící mezi svými kolegyněmi na albu. Poslední instrumentálkou Gleam of Hope vyplujeme z alba a můžeme po ¾ hodince vydechnout.

No a jak to celé funguje dohromady? Kapela samotná nezapře doomové kořeny, ale v roce 2010 tu stojí již trochu jiná formace, která své pojetí hudby posunula jinam. Vlivy doomu? Jsou tam. Vlivy gothicu? Jasně, sem s nimi! Vlivy folku? Taky přidat, ale opatrně! A co takhle trochu klasického blacku? Nepřeháníš už trochu? Ale kdepak, sem s ním! A jak to bude, prosím tě, celé znít? No, tak nějak... Dáme tomu únosně dnešní zvuk, celý ho trochu stáhneme do šedivějších hloubek, jiskrné činely a ostré kytary přece nechceme a ono to půjde. Ženský vokál, trochu smyčců a hlavně ty klávesy, celá ta atmosféra a tak. To ale funguje, ne?! Jasně, vždyť o tom píšu. No a verdikt?