Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ewigkeit - DISClose

EwigkeitDISClose

Victimer21.12.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Agilní James Fogarty a další z jeho mnoha tváří. Ewigkeit letící kosmoprostorem světelnou rychlostí osmého řadového alba.

James Fogarty alias Mr. Fog se na našich stránkách neobjevuje poprvé. Neposedný cestovatel všemi různými kapelami a projekty se v poslední době nesmazatelně zapsal jako nový vokalista reinkarnovaných In The Woods..., ale menší váhu nemá ani konání pravého pohana v Old Forest, o kterých jsme si již také dvakrát povídali (Black Forests of Eternal Doom a Dagian). Dnes přišel na přetřes další, už vlastně dost letitý projekt Ewigkeit. Původně blackmetalová tvorba v sobě časem etablovala prvky dalších stylů, na chvíli se dokonce úplně zastavila, aby se v roce 2012 znovu postavila na nohy. Zdá se to až k nevíře, ale James zasadil první úder do blan již v roce 1994 a od té doby pod tímto jménem nahrál osm alb. A to ještě nepočítám dvě reedice prvních dvou desek.


Současná poloha Ewigkeit je však původním atmo-blackovým hrátkám přece jen vzdálenější. Black se jako podzemní rouhavý průvodce objevuje jen okrajově, prim hraje atmosféra, doomověji laděná tempa a kus progresivní pavučinky, jen tak pro dokres. Dalo by se říci, že všechna zmíněná tělesa - tedy In The Woods..., Old Forest i Ewigkeit - jsou si nyní hudebně velmi blízko. Možná je to až škoda, ale rukopis a aktuální rozpoložení autora jsou zkrátka dané. Vnímejme tedy odlišnosti všech kapel a projektů ryze tématicky. Konkrétně Ewigkeit hledí do kosmu, všímají si mimozemské aktivity a staví se do role jakéhosi pozemského pozorovatele. Vesmírného koumala.

 

 

Ač vyšlo poslední album DISClose už na konci února, na atraktivitě mu to pranic neubírá. Je pravda, že sebou v podstatě nepřináší vůbec nic nového, ale svoje řemeslo si plní s naprostou lehkostí a šarmem protřelého skladatele. Jsme svědky poslechově velice příjemného atmosférického metalu pohybujícího se na hraně doom / gothic / black šlapavé jízdy, která se nebojí honosných melodií a do ostřejších pasáží se pouští jen velmi opatrně. Vítězí snadný příjem, vzletná melancholie a střední zemitá tempa. Hodně prostoru na cestě za paranormálními jevy dostávají také klávesy a proměnlivý vokál pana Foga. U něho si po čase (netuším, proč mi v In The Woods... tak nesedí) zase vyloženě pomlaskávám.

 

Nebýt křiklavého obalu a jeho komiksového ztvárnění směr vesmírné dálavy, ani bych si nevšiml, že mám s tímto námětem co do činění. Na to zní materiál DISClose až moc pozemsky a tradičně. Takže na odlety mimo planetu prosím nasedat vyloženě ve své vlastní fantazii. Například taková Krlll, to je metal staré školy, hard rockové kytary a příliš těžký spodek na to jej odlepit někam do kosmíru. Nejsilnější momenty? Neskutečně jednoduchá a líbivá prostorovost Oppenheimer's Lament, která se přitom drží při zemi stejně jako všechny ostatní. Jeden hezký klávesový motiv a hlava jde kolem. Nejpůsobivěji zní asi Resonance, skladba, ve které je vše pohromadě. Melancholická atmosféra, těžké hříchy minulosti, dramatická vložka a také hlasový chameleon Fog. Prověřené a plně funkční.

 

DISClose je bezesporu sympatická deska, její poslechy jdou jeden za druhým bez větší námahy. Fogův dar dát dohromady chytlavý atmosférický metal, který rezignuje na moderní trendy a libuje si ve své zašlé slávě, se znovu projevil. Byla by škoda se o tohle setkání připravit, stejně jako se vykašlat na hlubší ponor napříč celou diskografií Ewigkeit. Stojí za průzkum, věřte mi.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky