Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kataklysm v římské zbroji. Tak takhle popsat hudbu Ex Deo stačilo možná při vydání debutu Romulus v roce 2009. Dnes nám legionáři nabízejí další počin Caligvla. Stále to zní jako Kataklysm, jen víc orchestrálně a bombasticky.

Proč to však zní jako Kataklysm? Zřejmě proto, že kromě basáka kapelu tvoří hudebníci výhradně z této kapely. Nelze si tak nevšimnout jisté podobnosti v postupech a kompozicích, kterými se může pyšnit i soudobá tvorba. Ex Deo však více inklinuje k starému Římu. Znát je to nejen v textech a vizáži kapely, ale především v hudbě. Zastupitel mocného impéria je v tomto případě orchestr. Symfonie zde hrají stěžejní roli v udávání nálady a směru skladby. Oproti Romulus  jich zde notně přibylo a přebírají roli vpravdě vůdčí. Samozřejmě, že se stále jedná o metal a přes to všechno grandiózní muzicírování, válcuje úderný death.

Hned z kraje musím zmínit pár slov o zvuku nahrávky. Neustálé se vracení ke kolečku, jehož funkci výrobci nazvali volume. Ne, opravdu si hlasitost stále nepřidávám, ale naopak… To mi na desce vážně nebaví. Pak tu máme zvuk bicích, které to všechno tak nějak dokáží přehlučet, aby bylo jasné, že teďka hrají rychlé kopáky. Ach, jo… Hudebně jsem již několikrát naznačil, že se jedná o římsky znějící Kataklysm. Ono je to celé takové bombastické a načančané, až se to začne přejídat a narůstat v ústech. V drtivé většině stejné tempo a nápady. Jen se mění melodie a orchestrální složka. Maurizio zde spíš řve, než zpívá a spíše štěká cosi o Caligulovi, římském vojsku, Teutoburgském lese apod. Melodie jsou sice pěkné a nápady neznějí zle, jenže se to celé nějak utápí v čemsi mastném. Onou mastnotou míním nepříjemný brak, kterým se posluchač probírá, aby dohledal čistotnější a přijatelnější kousky. Soustředěnost na mravenčí práci při hledání zajímavého motivu je neustále strhována šlapavými bicími a orchestrálními výlevy. Nechci zase tvrdit, že to celé stojí za prd a že tam vážně není nic k objevování. Navíc je mi jasné, že každé zboží má svého kupce a i tento výplod se své slávy jistě dočká. Snad větší než sám Caligula. Já jsem však z této práce naplněn rozvernými pocity a značnou nervozitou.

Když to vezmeme kolem a kolem… a možná si tu okliku ještě párkrát zopakujeme, ne-li prodloužíme o nějaké to další kolem a kolem …dostaneme do rukou vcelku senzacechtivý materiál. Symfonie a extrémní metal své kouzlo sice má, ale jeho krásu a půvab nám před nějakým pátkem předvedla Anorexia Nervosa. Dnes již stěží bude něco konkurovat. Ex Deo se sice vydává trochu jinými uličkami, avšak tyto stezky stále vedou podél hlavní magistrály, kterou vystavěli výše zmínění matadoři (pochopitelně, že jim v tom také někdo pomáhal a neprojížděli tudy zcela osamoceni). Je to hezké, je to líbivé, má to své kouzlo a určitě to v sobě ukrývá dech římského bojovného ducha. Ovšem proč se sakra nemůžu vymáčknout na víc, než lehký průměr? A to je, přátelé, vážně maximum, které jsem schopen tolerovat. Já však nyní budu ten zlý a desku posadím trochu níže… Kdyby ses, Maurizio, raději lépe věnoval domovské kapele a společně jste natočili konečně něco pořádného!