Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Face Of Agony - Hunting Season Opened

Face Of AgonyHunting Season Opened

Michal Z6.5.2009
Zdroj: CD
VERDIKT: Album má moc starší ročníky posluchačů vrátit časem zpět. Klasika thrash metalu. Bez progrese, žádný thrash-core, nu-metal a podobně. Všem old school thrasherům morek kostí radostí vyskočí a v šupleti, označeném klasický thrash, udělají uctivě trochu místa pro Face Of Agony.

Hleďme na ně, na naše sousedy, přec se jim alespoň v některých rovinách daří. Tady se pevně školí Bay Area – druhá polovina 80. let a počátek 90. let 20. st. – thrash metal. To je to místo, kde novinkové album slovenských Face Of Agony v konkurenci obstojí. Overkill, Forbidden, Slayer – dále jistě nemusím pokračovat. Ti, kdož mlsali thrashové skvosty daného období, dávno tuší, kde se naši bratři Face Of Agony pohybují a co je možno očekávat na recenzovaném kotouči „Hunting Season Opened“. Zátoka, v níž se velmi zostra prohánějí, je naplněna naprosto čirou a ničím nekontaminovanou thrash kapalinou. Sázka na stylovou ryzost a velmi slušný zvuk evokující zlatou dobu thrashingu se mi velmi zamlouvá. Přiznávám, při poslechu netrpím žádnou pachutí a nechutenstvím a neustále ulamuji jedno okýnko z tabulky za druhým, když není z čeho ulomit, dojdu si pro nový pamlsek zabalený pod tlačítkem repeat. Na těchto dobrotách jsem dávno v minulosti vyrůstal a mé tělo si je žádá i dnes.

 

Mám radost, album a samotná kapela může směle bušit do brány, před vstupem do zahrad reunionovaných zámořských spolků (nebo již dávno zaprášeným počinů) a případně jim řádně rozehřívat publikum po evropských štacích. Face Of Agony ctí dávné čítankové zápisy, s hrdostí je vyzvedají a po svém do nás napráskají. Schopnost necitovat jen naprázdno dokazuje hned úvodní instrumentálka, víření kytar, startování hrozivě vypadajícího velkoobjemového monstra se daří, provozních otáček i tempa je důkladně dosaženo. K jeho ztrátě nedochází v žádném případě, střední kovotepecké tempo je to nejpomalejší, co vrchní strojník dovolí, ale jeho choutky jsou jiné, raději ještě přišlápne pedál k zemi a občas nás kopací salvou vyžene ven kontrolovat soustrojí. Ne zbytečné obavy, tohle se nezadře, udeř to – drť to – rozemel to!

 

Není co bych vyzvednul do nebes, co pohaněl do řečiště zmaru. Album mi prostě sedí a cesta, kterou Face Of Agony během své existence urazili, nebyla zbytečná. Vyrostl z nich Zabiják. Vliv současných Slayer je ve většině zářezů cítit jako prasečák v létě. Ale bez urážky a opovržení, hudba je samonosná, stojí na pevném a jistém podání instrumentalistů. Schopnost vypustit i chorá sóla se cení, zvláště, když se stále ctí jen ta dobrá tradice a nerve to uši vlastní malostí a nucením se do nich. Trochu mě trápí konec alba, ve skladbách houstnou časté okaté výpůjčky hlavně z „Christ Illusion“ (především „Lost In Time“). Ale takový malý škraloup na kakau slupne každý thrasher po pařbě s chutí, nebo je libo orosená zrzka?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky