Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Face Of Agony - Hunting Season Opened

Face Of AgonyHunting Season Opened

Michal Z6.5.2009
Zdroj: CD
VERDIKT: Album má moc starší ročníky posluchačů vrátit časem zpět. Klasika thrash metalu. Bez progrese, žádný thrash-core, nu-metal a podobně. Všem old school thrasherům morek kostí radostí vyskočí a v šupleti, označeném klasický thrash, udělají uctivě trochu místa pro Face Of Agony.

Hleďme na ně, na naše sousedy, přec se jim alespoň v některých rovinách daří. Tady se pevně školí Bay Area – druhá polovina 80. let a počátek 90. let 20. st. – thrash metal. To je to místo, kde novinkové album slovenských Face Of Agony v konkurenci obstojí. Overkill, Forbidden, Slayer – dále jistě nemusím pokračovat. Ti, kdož mlsali thrashové skvosty daného období, dávno tuší, kde se naši bratři Face Of Agony pohybují a co je možno očekávat na recenzovaném kotouči „Hunting Season Opened“. Zátoka, v níž se velmi zostra prohánějí, je naplněna naprosto čirou a ničím nekontaminovanou thrash kapalinou. Sázka na stylovou ryzost a velmi slušný zvuk evokující zlatou dobu thrashingu se mi velmi zamlouvá. Přiznávám, při poslechu netrpím žádnou pachutí a nechutenstvím a neustále ulamuji jedno okýnko z tabulky za druhým, když není z čeho ulomit, dojdu si pro nový pamlsek zabalený pod tlačítkem repeat. Na těchto dobrotách jsem dávno v minulosti vyrůstal a mé tělo si je žádá i dnes.

 

Mám radost, album a samotná kapela může směle bušit do brány, před vstupem do zahrad reunionovaných zámořských spolků (nebo již dávno zaprášeným počinů) a případně jim řádně rozehřívat publikum po evropských štacích. Face Of Agony ctí dávné čítankové zápisy, s hrdostí je vyzvedají a po svém do nás napráskají. Schopnost necitovat jen naprázdno dokazuje hned úvodní instrumentálka, víření kytar, startování hrozivě vypadajícího velkoobjemového monstra se daří, provozních otáček i tempa je důkladně dosaženo. K jeho ztrátě nedochází v žádném případě, střední kovotepecké tempo je to nejpomalejší, co vrchní strojník dovolí, ale jeho choutky jsou jiné, raději ještě přišlápne pedál k zemi a občas nás kopací salvou vyžene ven kontrolovat soustrojí. Ne zbytečné obavy, tohle se nezadře, udeř to – drť to – rozemel to!

 

Není co bych vyzvednul do nebes, co pohaněl do řečiště zmaru. Album mi prostě sedí a cesta, kterou Face Of Agony během své existence urazili, nebyla zbytečná. Vyrostl z nich Zabiják. Vliv současných Slayer je ve většině zářezů cítit jako prasečák v létě. Ale bez urážky a opovržení, hudba je samonosná, stojí na pevném a jistém podání instrumentalistů. Schopnost vypustit i chorá sóla se cení, zvláště, když se stále ctí jen ta dobrá tradice a nerve to uši vlastní malostí a nucením se do nich. Trochu mě trápí konec alba, ve skladbách houstnou časté okaté výpůjčky hlavně z „Christ Illusion“ (především „Lost In Time“). Ale takový malý škraloup na kakau slupne každý thrasher po pařbě s chutí, nebo je libo orosená zrzka?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 26.6.20 8:57

Mám to úplně stejně jen s tím, že Meduse jsem dodnes na chuť nepřišel vůbec. Po těch letech, kdy jsem prakticky na Paradise Lost začínal, to stále vidím jako jistou formu závislosti. Stále se k nim budu vracet, stále slyším, že tam je co hledat a nacházet. Novinka mnoho nepřináší, stejně ale jako třeba poslední Amorphis. Skvěle se to poslouchá, ale nic moc nového už tam najít nelze. Na druhou stranu ta suverenita s jakou je to mnohdy podané, to je paráda. Dokud tyhle kapely fungujou, jsem spokojen. Náhrada za celou tuhle epochu není, až dohrají všichni tihle borci, bude nám to docela chybět. Takže tvořte, stále si myslím, že to za to stojí. 70%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky