Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pro redakčního kolegu zklamání roku, v jednom periodiku, které lze vedle ostatních více méně reklamních letáků brát ještě vážně, téměř album (dvou)měsíce, různě po internetu rozeseté spíše opatrné reakce, které novému albu Falkenbach přiznávají poznatelný rukopis, dobrou poslouchatelnost až vlezlost a minimální míru tvůrčí invence vzhledem k vlastní historii.

Novinka Falkenbach se skutečně poslouchá snadno, od prvního momentu poznatelná atmosféra, táhlé melodie, klávesová aura a funkční rytmika vytváří dostatečně známou a v minulosti projektu vydatně ozkoušenou směs, u které překvapuje jen to, že nevznikla někde na severu. Otázka na přínos alba „Asa“ do fondu hudební kreativity podle mě není na místě, u Falkenbach přece nelze předpokládat stylové a kompoziční veletoče, Vratyas Vakyas není Ihsahn a své předvídatelnosti se drží, obtahuje známé litery a vývoj nechává mladším. Z tohoto pohledu lze nahrávku přijmout bez potíží, milovníci Falkenbach budou spokojeni a těm ostatním bude k občasnému poslechu jedna deska z diskografie stačit.

„Asa“ i přes zmíněnou recyklaci nabízí poměrně pestrou paletu výraziva, která se odvíjí od tempa skladeb a která z ní činí téměř až pestrou nahrávku. Střídání pomalejších a rychlých písní v celé ploše alba s sebou nese lehce odlišné aranžérské přístupy, mění se vedení bicích, mění se vokální poloha, objevují se nebo se naopak ztrácí akustické nástroje, klávesy jednou vyklízejí pole kytarám, podruhé tvoří monumentální atmosféru ala Bathory, neboli nahrávka v tomto ohledu žije, vytváří dojem čehosi organického, životného a posluchačsky podmanivého.

Výraznější posun oproti historii nastal snad jen ve zvuku, který nabral na síle, kvalitě sejmutí, je z něj cítit dražší studio a profi přístup (samozřejmě se všemi následky a důsledky), i když jde ve své podstatě už dlouhá léta o tu samou práci Patricka Damianiho, jehož studio bych si jako hotel pro letní dovolenou vybral bez váhání. Možná se najdou kverulanti, kteří budou s dojetím vzpomínat na archaické časy „...En Their Medh Riki Fara...“ nebo alba následného, ale vývoj zastavit nelze a čekat podobně dřevní přístup je i přes žánrové zařazení prostě mimo mísu.

Celkově je album poslouchatelné a přijatelné, nepřekvapuje, nezklamává a do mozaiky Falkenabach zapadne bez problému. Hodí se spíš pro relaxační poslech, na nějaké detailní zkoumání určeno není, protože by se mohlo dojít k tomu, že je to všechno takové jednoduchoučké, že se Vratyas (asi po vzoru Qurthona) odmítá stát dobrým zpěvákem, a že už tu všechno bylo, jen v bledě modrém odstínu.