Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fates Warning - Awaken The Guardian

Fates WarningAwaken The Guardian

Michal Z20.9.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Výtečná možnost pozorování počátku hudebního přerodu kapely v přímém přenosu. Je to vzrušující jako vesmírná scenérie při zrodu galaxií. Vrcholné dílo rané fáze Fates Warning přináší vymanění se z kovových okovů vlastních vzorů a nakročení na vlastnoručně budovaný most.

Album přichází opět v rychlém sledu a přináší zásadní obrat. Kormidlo je už pevně vytočeno směrem do vlastních progresivních vod. Na předchozí alba jsem házel špínu neoriginálnosti a přílišného nahlížení na britské ostrovy, kde bujela heavy metalová scéna. Tyto prvky se nyní v hudbě objevují víceméně v náznacích a odlescích. V kontextu celistvého vývoje souboru je album „Awaken The Guardian“ nevyčíslitelně důležité a nyní zcela neomluvitelně znamená zásadní progres kapely, který v kontextu doby možno označit za stylotvorný, nebo alespoň spolu-budující. Když se vám zachce, stále tam jsou k rozpoznání vlivy Iron Maiden a jiných, ale ty jsou již nyní překryty vlastní invencí vrývanou do výchozího power metalového plátu.

 

Album spouští nekonečný nával nálad a emocí. Je radost sledovat koryto sílícího progresivního potůčku. Jednoznačný exemplární případ početí zrodu další metalové větve, která se vyvíjí dodnes, tu a tam odumírá, ale opětovně se reinkarnuje i do dalších kovových odnoží. Fates Warning útočí nově prozatím pouze povrchově zušlechtěnými zbraněmi, málo probádanou směsí a daří se jim probojovat do širšího posluchačského povědomí. Virtuozita tryskající v rozsáhlém kusu "The Sorceress" přesvědčila každého váhajícího nebo reptala. Tady už není o čem diskutovat, hudebníci se vymanili z vlivu vzorů a povstávají na vlastní tvůrčí údy.

 

Album přináší tu pravou nefalšovanou porci progresivní hudby prodchnuté nekonečnými změnami rytmických rejstříků a plnou fůru fantastických silových melodií klenutých do slušivých portálů. Ryzí kvalita bez kompromisů v době, kdy se sice kalkulovalo, ale všemu vévodilo nadšení pro hudbu a tvoření nových horizontů s nadějnými výhledy. Na albu je ve skladbách slyšitelný úbytek vznosných kytarových heavy sól a větší příklon k budování zajímavého reliéfu. Určitý vliv příchodu kytaristy Arestiho je patrný. Malování celistvého výrazu je sympatické, přitvrzení riffů vítám s otevřenou náručí, stejně tak malinké zlidštění (ovládnutí) výšek vokalisty, přesto si stále může tykat s eunuchy. Výrazem kapela občas rozpíná křídla z power metalové síly do thrashmetalové průraznosti a získává dravou razanci ve středně rychlých skladbách, jež albu dominují.

 

Fates Warning se povedlo vystavět si na tomto albu několik nepovalitelných pomníků, mezi něž řadím skladby "The Sorceress" a "Guardian". Album se stalo labutí písní pro vokalistu Arche. Kapela patřící jednoznačně mezi průkopníky přerodu amerického power metalu do progresivních zákoutí se se svojí pozicí nechtěla spokojit a mířila stále kupředu, vývoj hlavních mozků nešel zastavit a změna znamenající život nebyla pro každého člena souboru a ani posluchače přijatelná. Tady vznikl další základní tábor, z kterého se posluchači i hudebníci vydávají dobít vrchol zcela odlišnými trasami, než kterými se vydali ti před nimi. Kdo má chuť, vykročí s Fates Warning, ortodoxní račte příště vystoupit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky