Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fates Warning - Perfect Symmetry

Fates WarningPerfect Symmetry

Michal Z27.9.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Fates Warning kráčejí dál, "Perfect Symmetry" toho jest dokladem. Vlastní počátky pokořeny, nastává vzlet k universu. Zásadní počin prog metalu.

Rok se sešel s rokem a Fates Warning v rychlém sledu kují prog železo, aby jim náhodou nezačalo předčasně chladnout. Novátorský přístup nese plody a kapela znovu - jako na každém počinu - dělá krok kupředu a okolí zůstává stát opodál. Vlastní tvůrčí vývoj otevírá místnosti, kde se nacházejí další neotřelé skvosty. Načrtnutý rámec na "No Exit" je na dalším albu "Perfect Symmetry" dotažen do konce a drží pohromadě pevněji a sevřeněji. Progresivní výraz souboru je dotvořen a každý tón a nota dýchá ne zcela tradičním rukopisem. Jistý podíl na tom má výměna bubeníka Zimmermana, kterého nahrazuje Mark Zonder (ex Warlord). Zonderův rukopis je odlišný a dovoluje znít souboru komplikovaněji od doposud vytvořeného díla.

 

Kam že se posunuli naši budovatelští hrdinové? Vydali se dobít hrot pozornosti, na který se upínaly zraky metalově progresivních příznivců a zvedli hozenou rukavici s vyraženým logem „Operation: Mindcrime“. A odpověděli vlastním modifikovaným výrazivem. Rostoucí náročnost hudby a bohatost vyjadřovací mluvy s sebou nesou i první hosty na albu, kdy ve skvělé kompozici "At Fates Hands" vypomáhá Kevin Moore, tehdejší klávesák Dream Theater. Prvně jsou ke slyšení i vkusně zakomponované housle, jejichž struny smyčcem laská hostující Faith Fraeoli. Faith svými party osvěžuje i potemnělejší stopu "Chasing Time", kde houslové party pasují dokonale. Některé skladby se začínají natahovat na standardní délku charakteristickou pro delší progové songy. V případě alba "Perfect Symmetry" to znamená, že čím delší skladba, tím více jsem spokojenější.

 

Alder na svém druhém albu v řadách Fates Warning vyzrává mezi skutečně kvalitní pěvce s velkou variabilitou, která napomáhá kapele znít tak rozmanitě, jak jen jí to v tehdejší době dovolovala kompoziční odvaha. Kapela dotvořila svůj výraz do konečné formule. Komplikovaný materiál na "Perfect Symmetry" je vybroušený téměř k dokonalosti, ale ta jest skryta pod nános přirozenosti, kterou tvorba dýchá. Sic se jedná o náročný prog metal, deska se poslouchá jedním dechem. Daří se držet i pověstnou rozmanitost, kdy se střídají vzletné momenty v extázi s klasickou melancholií, nebo vyklidněné pasáže s technicky šperkovanými motivy. Vytříbená to sbírka písní, o tom není nejmenších pochyb. Při pozornějším poslechu narazíte na první fragmenty, které Matheos později plně rozvíjí v O.S.I.

 

Netradiční rytmika hrající si s naší představivostí, ruku v ruce s originálními kytarovými motivy, občas vyznívá až avantgardně a je patrný zápach industriálu. Skladbám dominuje novum a vyřčení prog metalových postupů, které do dnešních dnů méně nadaní papouškují stále dokola s vážnou tváří. Skladby kupodivu drží pohromadě a netříští se silou jednotlivých motivů. Přirozenost drží otěže spřežení, byť k uklouznutí do akademických hrátek není daleko. Ale ta hrana je jako balancování mezi manželkou a občasnou tajnou spolusouložnicí. Proměnlivost nálad a fantaskních motivů střídají silné, až hitové momenty, aby sklouzly tu k silovějšímu vrcholu, či tesknivé zasmušilosti. Bryskní a hbitá neotřelá kytarová práce mě uvádí do stavu vrcholné pozornosti, jelikož nechat si ujít jednotlivé klenoty by byla chyba srážející požitek. Co skladba, to povedený a odlišný rytmický základ. Co kus playlistu, to jiný středobod skladby. Skladatelský svěží přístup a hráčský um drobné nedokonalosti rolbuje do neviditelného černého ledu. Skladby si drží famózně vysoce nastavenou laťku a neshledávám žádnou jako nepodstatnou, natož zbytečnou. Silné album, nesymetrické.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky