Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Faustus - ...And Still We Suffer

Faustus...And Still We Suffer

Michal Z25.8.2009
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Faustus mohou klidně z thrash scény zmizet, jejich přínos má zápornou hodnotu. Raději sáhnu po dříve vydávajících Forbidden, či Sacred Reich. Faustus již ve své době hráli čtvrtou okresní. Vzhledem k obnově zájmu o klasický thrash chápu vydání jako „dobrý“ obchodní tah. Byl to však jediný a poslední štěk z této boudy.

Album „...And Still We Suffer“ vyšlo v roce 2009 jako reedice alba, které bylo původně vydáno vlastním nákladem v roce 1996, americkou neznámou Faustus. Thrash muzika byla má kojná, ta mě přivedla na „správnou cestu“ a s ní jsem začínal. Hudební scéna je tajuplná bažina, jelikož odtajňuje jména part, která jsou mi neznámá. To se týká i Faustus z amerického Seattlu, kdež povstali z místního bohatého podhoubí, v době, kdy se moci ujímal grunge. Seattle dal světové hrubozrnné hudbě hodně jmen, budou do tohoto výčtu patřit i tito neznámí?

 

Vhodnější by byla jiná otázka. Proč toto CD a Faustus samotní zapadli? Je zde několik dílčích drtivých faktorů. Vylézt v roce 1996 s tak ohraným thrash materiálem, kdy scéna jasně patřila grunge vlně, byla smrtelná kombinace. Klasické podání thrashe, které je blízké Faustus, už před nimi několik stovek spolků drtilo s různým úspěchem, ale hlavně o dekádu dříve. Navíc pokus Faustus o technický thrash vyznívá jako nesmělé krůčky nemluvněte. Drží se osvědčených starých postupů, čitelnost skladeb je pro běžného thrashera samozřejmá. Přitom některé náznaky jsou optimistické. „They Walk Among Us“ hned zkraje zasekne své drápy do uší. Netlačí se na pilu, nejde o agresivní řezavý thrash, ale o jeho dospělejší formu, jakou se třeba prezentovali britští Xentrix. Dominuje střední důrazné tempo, kolem kterého se Faustus pokouší vystavit zajímavou strukturu. Vokální linka je velmi špatná a otvíráku alba moc neprospívá.

 

„Erosion“ ukazuje rychlejší tvář a také vhodnější rejstřík zpěváka, který se netlačí tam, kam nepatří. Hlavní plus skladby jsou však výstavní kytarová sóla, která jsou skutečně chutná a nejsou trnem v oku. Rytmika se drží vyšších standardů své doby, basa je náramně slyšet, její zvonivý zvuk připomíná D.R.I. Epičtější výpravné polohy nalézám v „Numb“, bohužel opět skladbu sráží zpěv. Rytmika škube chytrými tahy, kytara čaruje a místy cituje rejstříky Annihilator, podobně jako vokální linka. 

 

V páté skladbě čeká na vaše uši velký skok do hlubokého otvoru. „The Hell We Make“ – zvuk od této skladby je naprosto odlišný od předchozího slušného, hutného, dobového, stylového pláště. Jako by se nahrávalo jinde, nebo nebyl provedený master, či co. Zvuk se stane rozplizlým, nečitelným a zůstane tak do konce skladeb z původního vydání. Nemohu soudit, jestli takto postižená byla i původní verze, ale toto opravdu není hodnotné a vrhá Faustus do garážové jakosti. Ne, toto si naše uši opravdu nezaslouží. Navíc jednotlivé flákoty už nemají šťávu, nic nepřinášejí a jen citují sebe sama. Kompoziční vyzrálost nebo nápad těmto skladbám schází existenciálně. Thrash staromilcům doporučuji k namátkovému poslechu jen první čtyři skladby alba.

 

Co se týče bonusových live skladeb, jsem zklamán na celé čáře. Zvukový záznam nekvalitní, live atmosféru aby člověk pohledal. Natáčelo se v prázdném klubu rozměru ložnice, nebo na začátku festivalu, kdy byli všichni draví fans ještě před branami? Co musí ovšem každého nasrat je praskající zvuk v „The Hell We Make“. Tento nešvar nejsem s to pochopit, zvláště v dnešní době. Humus. Kvůli patině? Do háje, když se něco reedituje, tak tomu trochu vylepším zvuk. Lupající amplitudu na PC vymaže každý břídil. V případě mnohých reedic jsou dnešní nakupovači CD zahrnuti luxusem a jistou kvalitní výpravností (nemluvím o ořezaném zvuku) znovu vydávaných alb, aby byli donuceni tahat kačky na pult. Případně jsou oblaženi skutečně hodnotným bonusovým materiálem. Nic takového se zde nekoná. Booklet je bohužel hodně chabý. Ne, nic horšího jsem dlouho nepotkal. První 4 skladby na albu jsou slušné, nejeden pamětník uroní slzu, zbytek CD klidně vynechejte. CD beru jako dobový dokument a bídu regionálního významu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky