Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bažinatá krajina lužních lesů a ještě nedávno mrazíkem trápených tůněk se v rámci Innocence ozývá podruhé. V rámci Echoes ovšem poprvé. Jsou tomu necelé dva roky, kdy jsem čtenářům bývalého zinu představoval debut čtveřice FEN ''The Malediction Fields'' a ještě než se letos nížinné mokřady poprvé zazelenají do jarní krásy, nechám vás nahlédnout do jejich mystické zahrady podruhé. Nechám vás znovu se projít labyrintem cestiček kolem tlejících stromů a společně můžeme rozplést jejich příběhy až k samotnému pochopení a volné cestě ven. Stejně si myslím, že nebudu sám, kdo se do těchto bahnem načichlých končin bude čas od času vracet. Nové album ''Epoch'' je jedno z těch očekávanějších z letošní úrody, a tak nezbývá než jej nechat rozeznít naplno a nechat se unést zpět na území anglického venkova.

Pokud jsem v případě debutu mluvil o jisté nevyzrálosti až naivitě FEN a neschopnosti docela proniknout do tváře alba, dnes je mnohé jinak. Jak se tak prodírám nezbytným rákosím, tak už nedostávám tolik facek od neviděných větví v cestě, obličej není plný šrámů a vůbec to šlape tak nějak samo. Bahno, nebahno. Řečeno polopatě, tahle kapela se pročistila. Ano, neubylo jisté podzemnosti a zakaleného soundu, ale co do struktur samotných skladeb, došlo k evidentnímu zjemnění a uhlazení. Nový výraz FEN už tolik nekope, ale umí i zpomalit a vydechnout, pohladit a nebýt tak bezohledně zbrklý. Debut nebyla vyloženě špatná deska, jako spíše jen sázka na budoucnost. Ta budoucnost je tu dnes a ''Epoch'' zní báječně.

Nerad bych se pouštěl do významných ortelů o nalezení vlastní tváře, ale cesta FEN dostává svou podobu. Vše do sebe zapadá mnohem tvárněji, nic přehnaně nevyčnívá a pokud vynechám tradičně horší vokál, tak ani netahá za uši. ''Epoch'' - to je živelná směs melancholie, atmosfér post black metalu a čarovných rytmů shoegaze. A když se tohle dá dohromady alespoň způsobem, který nám servírují tito pánové od řemesla, může být podobná hudba spojena s mnoha výlevy emocí a skrytých fantasktních promítání vlastního nitra. Díky muzice FEN se lze podívat kamkoliv, ale když se vám podaří zavítat právě do oblasti jihoanglických bažin a lehké jarní mlhy, jste zaručeně správně. Jistě, atmosféra alba je výtečná, daleko přínosnější než v minulosti, ale úplně bezproblémové také není. Tím největším neduhem je podle mě jeho délka. Kvalita se postupem minut kdesi vypařuje, ztrácí se z dohledu a album až do konce jen tak plyne, bez většího zájmu a radosti z něj. Kdyby se podařilo ''Epoch'' o dvě skladby zkrátit, byla by to výhra. Takto to trochu bolí. Na závěr bych ale rád vyzdvihl song ''Of Wilderness and Ruin'', protože to je učiněná krása a je v něm naprosto vše výše popsané. Berme jej třeba jako mluvčího ''Epoch''.