Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fen - The Malediction Fields

FenThe Malediction Fields

Victimer20.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Album, které protkávají mlhavá anglická údolí svými jemnými pavučinami a je příjemným společníkem celodenní deštivé cesty, se na druhou stranu nevyhne drobným vadám.

Z města čnícího nad řekou Temží přivítejme další velkou naději letošní úrody alb, mladé a natěšené zasmušilce Fen. Nedlouho žijící grupka vybavená zatím jen jedním skromným EP až letos v lednu dospěla k prvnímu velké nahrávce, kterou pojmenovala "The Malediction Fields". Formulovat směr jakým se Fen rozhodli jít není zas tak složité, i když na jednoslovné vyjádření to nebude. V jejich emočně rozpínavé muzice lze vycházet ze základů atmosférického black metalu, který je podporován (post) rockovými elementy, hrstkou shoegaze, nebo jej lze obecně nazvat rozvinutým melancholickým kovem. Fen nezvolili přímou cestu napříč těmito žánry, na to je jejich původní black metalový kámen příliš pevný, ale sympaticky jej dokáží rozkývat a nenechají strnulým.

 

Je přirozené pokud Fen připraví největší potěšení příznivcům Agalloch, Wolves In The Throne Room či například Austere, protože právě tyto kapely patří mezi (nad)stylové příbuzenstvo Britů. Zadoomaná poloha "The Malediction Fields" je plná melancholických dostaveníček s jednoznačným přírodním vyzněním, blackových výjezdů či zamyšleně rockového tepání na tklivou notu. Za zajímavě pořešeným logem a ztmaveným výjevem krajiny hledejme pokus o variabilní a vícevrstvé fragmenty, které prochází neustálým vývojem, vzájemným prolínáním a vše přitom nezklouzává za rámec přemíry snahy. Materiál tak nepůsobí zbytečně rozmělňujícím dojmem a drží docela pohromadě. A to je chvalitebné. Těmito zbraněmi se tedy Fen pokouší zaútočit na lačné ucho posluchačovo. Jak se sluší a patří, neponechejme nic náhodě a směle se nadechněme k hlubšímu bádání.

 

Nedá se nic dělat, ale rázem se vyrojí pár mínusových připomínek. Vzhledem ke krátkodobé existenci se Fen hned napoprvé nepodaří dojmout všechny mystiky, ani se nevyvarují naivních chyb, ale to je pochopitelné. Ač se snaží mluvit vlastní řečí s grácií, srovnáním se zkušenějšími se nevyhnou. Osobně bych hledal ve způsobu podání "feních" vzplanutí jistou podobnost s Agalloch a to hned na více místech. Ale tomuto nešvaru se nevyhne téměř žádná začínající kapela. Kdo v tomto ohledu čekal od Fen něco víc, bude možná zklamán, ale taková je prostě realita. "The Malediction Fields" je odrazovým můstkem věcí příštích, debutem s ambicí, ne přelomovým dílem měnícím obyčeje. Fen se touto deskou, vážně dobrou deskou, zatím jen skromně řadí do proudu zajímavých kapel podobného ražení.

 

Album i přes svou předvídatelnou trasu odkrývá některá půvabná zákoutí a díky nim se poutník po prokletých polích většinu cesty nenudí. Dopřeje mu množství zapamatovatelných míst, které však nejsou objeveny během první cesty, ale až s důslednými návraty a popravdě - trochu to bolí. Přesto se tu odvážně bijí o své místo. Ať už na slunci nebo v mlze. Námitka o víceposlechovém a tudíž věrohodnějším prožitku zde ale příliš neplatí. Atmosféra alba se nakonec ukáže být uhrančivou, dostat se pod kůži, ale stojí to mnoho přemáhání. Ano, je tu prostě jistá absence těch pravých spouštěcích mechanismů k dotvoření všeobecného blaha a soužití s nastavením alba. Je tu jistá těžkopádnost a neúplnost. Je tu dokonce až alarmující zkušenost s falešným čistým vokálem, který je opravdu zlý. Ale stále je v moci "The Malediction Fields" se nad to všechno přenést a vzít si z něj jen to lepší. I přes mírné stranění. Ve spolku Fen se ještě můžou dít zajímavé věci.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky