Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Italský metal má zaslouženě silnou pozici na pomyslné pyramidě národů a tamní kapely často překvapují originálními nahrávkami, z nichž řada už má kultovní pozici. A stále se objevují nové, našim posluchačům často neznámé kapely, které si jdou pro své drobné na centrální hudební pokladnu. Jednou takovou nepříliš známou, ovšem pozornost si zasluhující je parta Feralia. Ta se už na scéně nějaký ten rok pohybuje, její začátky dohledáme v roce 2018 a první fošna se vyloupla na světlo bezboží o rok později. Letos se nám hlásí s třetím albem nazvaným Ultima Requies.

Obal desky vyvolává zaslouženou pozornost. Temná, morbidní kompozice dýchá funerální brutalitou a slibuje nekompromisní hudební zážitek. Ultima Requires tak musí být ryzím blackmetalem stejně jako režný kartáč je ryzím kartáčem. Promlouvá k nám zahalen do melodického rubáše, avšak ten nic neslevuje z přísného bontonu stylového sabatu. Čelíme indoktrinaci temných nálad, které jsou esencí všech skladeb. Nikde ani stopy po duševním revmatismu, naopak jde o neustálý příval zážitků, které si nárokují pozornost a touží po sladění s posluchačem. V tvrdých partech cítíme jádro, základ celé filosofie. Kapela staví na řízném blacku, který si následně dovoluje šlechtit, vychovávat a tam kde je třeba i krotit. Což se někde daří, jinde jsou tvrdé pasáže jen těžko uhlídatelné a drsně hoblují. Takhle neotesané fragmenty se mi líbí a nutno říct, že jen ve své surové podobě by album nebylo marnou záležitostí. Ovšem pro album je vytyčena jiná, vyšší budoucnost. 

Na metalovém spodku se rozvíjí klávesová zvukomalba, která je hlavním tvůrcem atmosféry. Malebné, syntetické plochy neslouží jen coby rozjížděči skladeb nebo jejich ukončovatelé, ale rády a často vstupují do hry kde se pletou do divokého přediva motivů. Instrumentální Empireo je syntetickým terorismem zcela pohlcena a ostatní instrumenty jen skromně paběrkují. Ale pozor, tohle nemá vyznít jako kritika. Je to konstatování modelu Ultima Requies, který je nesmírně chytlavý a nápaditý. Atributy blackmetalu spájené s měkkou melodikou jsou ve výsledku prudce poslouchatelné. Posluchač se může rozvíjet ze sevřených pupenců ortodoxních postupů do rozvinutých baldachýnů emocí. Stále hnán rychlou rytmikou neškobrtne, neztratí se. V momentech náhlé paniky či nejistoty se může nadechnout v uklidňujících vyhrávkách, ve kterých kytary jen poklidně brouzdají doposavad narubaným chvojím. 

Texty jsou v italštině, tady si člověk moc nepočte. Přesto je zpěv jako u většiny nahrávek platným prvkem. Kromě standartního a povinného murmuru bych upozornil na specifický vokál, který mi připomíná svéráznou deklamaci Garma z Ulver. Je to další střípek do bohatého kaleidoskopu z dílny Feralia. Italský temperament se zde přetavil do originální a nezapomenutelné formy. 
A ještě jedna zajímavost. Nestává se často, aby jedna z nejlepších skladeb zazněla na konci alba. Miasma.