Recenze: Fides Inversa - Historia Nocturna

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Fides InversaHistoria Nocturna

Garmfrost23.7.2020

Zdroj: mp3 // promo od vydavatele

Posloucháno na: všem možném

VERDIKT: Historia Nocturna nepřináší zhola nic, co by nebylo už ke slyšení mnohokrát a zábavněji.

Sestava italských černokněžníků Fides Inversa vybízí k mohutnému očekávání nevšedního zážitku. Bubeník Omega A.D., (který se objevil v nespočtu velkých a mnohdy ikonických skupinách v čele s Blut Aus Nord), řvoun Wraath (to samé – Behexen, Dark Sonority a tak dále a tak dále…) spolu kytaristou a basákem Voidem A.D. před jedenácti lety spojili své síly mimo jiné právě ve Fides Inversa, aby světu i sobě předvedli své vize surověji podaného satanistického black metalu. Každá z trojice desek, které za tu dobu vyprodukovali, nese lehce odlišné (někdy více než lehce) znaky. Pokaždé se však jednalo o dobré nahrávky. Pamatuju si, že s Mysterium Tremendum et Fascinans nevládla všeobecná spokojenost. Ani já album zřejmě nepochopil. S ohlédnutím si však rozumím, a vůbec se k němu ani nevracím. Pokaždé mám s nahrávkami Fides Inversa obdobnou potíž. Počáteční nadšení docela rychle opadne a nastává vystřízlivění.

O tom, že desky Fides Inversa šlapou jako po másle, že to borcům hraje výtečně, a že po technické stránce je vše v naprostém pořádku, není potřeba vůbec polemizovat. Taková elitní sestava nemůže zkrátka nahrát průserovou desku. Aktuální Historia Nocturna představuje kapelu v poměrně dobrém světle. Sedmero bouřlivého zaříkávání se pohybuje v překvapivě pestrém stylu. Překvapivě proto, že starší desky přestože snahou o proměnlivost a výpravnost nešetřily, ve výsledku se tyto snahy nesetkaly pokaždé s dobrým výsledkem.

Historia Nocturna sype v rychlém sledu epické hymny. Je znát, že mít v zádech vynikajícího bubeníka není jen základ, ale vstup do vyšších sfér. Dlouhé skladby neusínají a ženou se neustále vpřed. S rytmickou až závratnou dravostí mají v podstatě přímočaré kytarové orgie volné ruce, a spolu s uvřískaným hlasem můžou držet jímavý riff, dokud to atmosféra potřebuje a nemusí tak krkolomně vyvíjet snahu o přemrštěnou složitost, aby se posluchač nenudil, zatímco poslouchá deseti minutová pekla.

Krapet mi vadí pokusy o cosi jako zpěv. Ať už halekání v Syzygy nebo třeba v závěru jinak úžasné I Glance You with a Touch… No, vadí mi to hodně. Wraath je výtečný řvoun. Jeho skřeky, vrčení a skučení bývají ozdobou každé nahrávky, ve které se objeví. Nicméně „normální“ zpěv k jeho přednostem nepatří.

Vyplatilo se mi vyčkat s verdiktem. Album jsem nechal „uzrát“. První dojmy byly stejně příznivé jako už mnohokrát v minulosti. Fides Inversa se opět tváří výjimečně. Ale výjimečná novinka věru není. Nejen pro zmíněné vokální slabiny. Třpytivé nápady uhasínají až příliš rychle. Navíc Historia Nocturna nepřináší zhola nic, co by nebylo už ke slyšení v ostatních kapelách a projektech, ve kterých členové Fides Inversa figurují. A po lásce je veta…

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?