Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Máte pět vteřin na to odejít. Nebo-li máte Five Seconds To Leave a jejich poslední album Nina Who Wasn’t. Nahrávka byla dokončena někdy v roce loňském, ale teprve v tom aktuálním se dílo dostalo na fyzický nosič, díky čemuž je vlastnictví hned hřejivější. LP verze je o něco bohatší než předchozí album z roku 2011 (jo, letí to), ale zase postrádá trochu té originality, které minule spočívalo ve stylovém vyříznutí prostředku obalu, které pak při vsunutí gramodesky dávalo společně s etiketou jednotný obrázek. Dnes je deska samotná ještě v bílé kapse s folií a v pošetce najdeme i vložený list s texty a nesmí chybět ani download kód (zajímalo by mě, kolik lidí jej reálně využívá, já jsem zatím nepoužil ani jeden).

Prvotní deska Sound Scape Land Tracks mě bavila náramně a obzvláště ve skladbě, kdy byl využit ženský hlas. Ovšem i ta instrumentální poloha kapele seděla skvěle. Živě to bylo výborné, tady jsem byl opravdu spokojený. Nelze nezmínit i rovnici Five Seconds To Leave + Kalle = Nod Nod, kde jejich jediné LP je rovněž něčím výtečným, co zkrátka tak nějak potřebujete mít v polici. O to víc jsem se těšil a těšil na album Nina Who Wasn’t, které však nedopadlo dle představ, které jsem si kreslil.

Tak předně je určitě dobré zmínit to, že se kapela rozhodla plně zařadit do svých skladeb i zpěv. Proč ne, ale abych řekl pravdu, tak barva vokálu mi vůbec nesedí. Peru se s tím a poměrně dlouho mi trvá, než placku otočím ze strany A na stranu B. Vydýchávám, nabírám síly, osvěžuji se. Nejde o to, že by se zpívalo falešně, ale ta barva mi nějak nejde k duhu. Moje chyba, třeba vám to sedne víc, ale objektivně nelze říct, co je vlastně špatně. Možná příliš mnoho melodií? Veselejší charakter písní? Respektive srovnáme-li obě nahrávky vedle sebe, tak na zádumčivost a melancholii rozhodně vyhrává ta první. Nové/druhé album je zas plné jiných emocí, kterých je víc a víc se i střídají. To znamená větší pestrost a rozptyl možných posluchačů. Je jasné, že kapela jako Five Seconds To Leave nebude stát na místě a drhnout stejný model na věky věků. Tahle skupina patří do kategorie objevitelů, kteří putují, zkouší, testují a když je jim něco po chuti, tak to prostě natočí. Prorocky si dovolím tvrdit, že příští album bude zase jiné. Otázkou však je, zda si o něm budeme povídat, protože pokud vyjde za dalších sedm let… kdo ví, co bude.

Hudebně jsem uvedl jistou hravost, ale nelze se oprostit od závanu Neurosis, který se tu a tam příjemně připomene. Není to žádné kopírování, jen prostě cítíte jejich přítomnost, je to jako by stáli vedle vás a vlastně taky tu kapelu poslouchali. Hráči pak zpozorní, kdo že je to v publiku a jako malou poctu zakomponují drobné pasáže, které svou atmosférou uctí velkého ducha legendy žánru. Třeba Greet The Passing Day je myslím dobrý příklad. Co je teda tak nechtěné, že jsem v úvodu naznačoval jakési zklamání? Abych řekl pravdu, tak vedle zpěvu i ta barevnější poloha. Najednou tu máme tolik relativní pestrosti, že nestíhám vnímat vše. Minule jsem si desku pustil, usadil se a nechal se volně vláčet směrem, který byl momentálně přítomen. Nyní je to kapánek chaotičtější, ale nenechte se zmást termínem evokující nějaký noise bordel. Album má jasný cíl, spolehlivě řinčí, což je v takto syrové muzice rozhodně fajn. Jen ten protivný pocit neklidu. Může za to ten zpěv? Já fakt nevím…

Nechci, aby to vyznělo, že je tahle deska brak. Jen už nemá takové ambice a sílu, kterou jsem si od ní prapůvodně sliboval po zkušenostech s minulou tvorbou. Její rozpoložení je jiné, chce se říct líbivější, ale ten odtažitý režim mi v hlavě furt svítí. Tenhle kousek to prostě nemá jednoduché a když vás nedostane hned z kraje, tak si úplně nemyslím, že by se to mohlo časem zlomit. Já to zkoušel taky vícekrát, ale neuspěl jsem. Přesto jsem četl poměrně nadšené reakce, takže své lidi už to má. A to je jen dobře. Já si počkám na něco dalšího.