Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Five The Hierophant je londýnská partička pěti, čtyř, někdy snad jen tří (těžko zrovna určit) týpků, jimž není cizí přesunout post-metalové valy na pole avantgardy a jazzu. Jako takové bychom je pak mohli definovat jako volnější verzi bláznů Imperial Triumphant, kteří si tyhle prvky berou na paškál v tom největším možném extrému. Five The Hierophant nechávají hrát svůj jazzík vedle klidných, až ambientních pasáží, stejně jako jej později rozbíjí o skálu post-metalové vřavy, což je po stránce agresivity jejich strop. Kapela nabírá plným vědrem ze sklepní psychedelie, tu nechává ustát jako těžkou mlhu a pak jí posílá do potemnělých uliček na cigáro a kus muziky do jinak zavřeného klubíku pro pár pozůstalých. Jako by pánové měli tu moc povznést ranní kocovinu do vyšších sfér, mezi ty pocity, kde líné, zmožené tělo neprahne jen po delším spánku, ale žádá si trochu akce.

O Five The Hierophant jsme už jednou psali ZDE, a bylo to v souvislosti s debutovou plackou Over Phlegethon (2017). Dnes pokračujeme v rozplétání chmur, v civilizovaném mírnění drancování psychické schránky, která je vystavena podivným rozhodnutím. Noříme se hlouběji a dál, podnikáme další a nové pohyby ve špatně prostupné, kalem obalené tekutině. Těžko říct, jestli je to vlastně voda, v čem si razíme cestu tempo za tempem. Všude kolem je totiž cítit žár, okolí i ten vlastní. Hlava musí fungovat, pracovat a dychtí po změně prostředí, ale stejně tak si užívá nástrahy toho současného. Nemá úplně v plánu zmizet, uniká jen pomalu, schválně zdržuje a zvědavě se otáčí.

Na druhé pokračování této netradiční post-metalové mise jsem se těšil. Přišla v době covidové, vyzkoušel jsem ji na různých místech, jako terapii i jako metodu, jak se probudit a donutit k většímu výkonu. Ony cesty autobusem do jesenických hor umí mít své kouzlo, když se sejde pár zajímavých průvodců. Mezi pár ostatními třeba taky Five The Hierophant. Jejich dlouhé, rozvleklé kompozice, proměny nálad od beznaděje a snad i strachu, přes kultivovanou představu o lepším místě (nejspíš i v jiném světě), po až barovou bezstarostnost a závěrečné zvukové experimenty v jeho závětří.

Five The Hierophant těží v podstatě z toho, co zbylo z původního doom metalu. Ten si jako praví gentlmeni berou do péče a dávají mu avantgardní volnost. Vedou jej pryč od osamělých ruin a věčné samoty do temných uliček města, kde to aspoň trochu žije. Mezi noční živly. Skladby se místy zastavují, oddechují, nabírají saxík, potom znovu hřmí, nadýmají se a těžknou, aby se po čase vypojily ze soukolí a za zvuku ztichlé jazzové mezihry pluly po klidné hladině přístavu. Kuráž vyjít na břeh ale nikdo nemá. Své si řekne občas (a rozumně) užitá syntetika. Původní motivy v ní na oko zaniknou, ale později se stejně vynoří další ostrý riff a na něj se nabalí dechová šílenost na téma jak saxofonem přehlušit hřmící tok lávy, když se popraskaná země plní černou řekou.

A vokál? Pokud vám stačí pár deklamovaných komentářů, máte ho mít. Jinak s ním nepočítejte. Five The Hierophant jsou od zpěvu osvobozeni, hrnou si to bez něj a vlastně jej ani nepotřebují. Nějak si ho v jejich přítomnosti stejně neumím představit. Through Aureate Void je deskou prohlubující současné umění kapely, nový krok a nová výzva daného nastavení, kde vládne instrumentace a rozpínavý děj. Podnikat tento krok spolu s kapelou, znamená být naladěn na vlnu přesahující žánr, na experimentální polosvět tmy a dumání nad vlastním osudem. Možná. Možná je to taky jen o potvrzení, že přítomnost podobně orientované muziky maže hranice mezi styly a že je dobré být u toho, když je člověk stejného ražení. Tak či tak, Through Aureate Void je určitě kvalitní mozaikou postupů a spojení, kde právě ony hranice přestávají mít smysl. Metalových jazzmanů už mezi námi pár běhá, proč se tedy nezastavit na pokec u těch doomových, u Five The Hierophant?