Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Five the Hierophant - Through Aureate Void

Five the HierophantThrough Aureate Void

Victimer2.7.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Nevšední dny ve vakuu rozkročené tmy, ve které chybí slova. Ty nahrazuje dialog jazzu a doom metalu, spojený tok jejich vzájemných vzestupů a pádů.

Five The Hierophant je londýnská partička pěti, čtyř, někdy snad jen tří (těžko zrovna určit) týpků, jimž není cizí přesunout post-metalové valy na pole avantgardy a jazzu. Jako takové bychom je pak mohli definovat jako volnější verzi bláznů Imperial Triumphant, kteří si tyhle prvky berou na paškál v tom největším možném extrému. Five The Hierophant nechávají hrát svůj jazzík vedle klidných, až ambientních pasáží, stejně jako jej později rozbíjí o skálu post-metalové vřavy, což je po stránce agresivity jejich strop. Kapela nabírá plným vědrem ze sklepní psychedelie, tu nechává ustát jako těžkou mlhu a pak jí posílá do potemnělých uliček na cigáro a kus muziky do jinak zavřeného klubíku pro pár pozůstalých. Jako by pánové měli tu moc povznést ranní kocovinu do vyšších sfér, mezi ty pocity, kde líné, zmožené tělo neprahne jen po delším spánku, ale žádá si trochu akce.

 


O Five The Hierophant jsme už jednou psali ZDE, a bylo to v souvislosti s debutovou plackou Over Phlegethon (2017). Dnes pokračujeme v rozplétání chmur, v civilizovaném mírnění drancování psychické schránky, která je vystavena podivným rozhodnutím. Noříme se hlouběji a dál, podnikáme další a nové pohyby ve špatně prostupné, kalem obalené tekutině. Těžko říct, jestli je to vlastně voda, v čem si razíme cestu tempo za tempem. Všude kolem je totiž cítit žár, okolí i ten vlastní. Hlava musí fungovat, pracovat a dychtí po změně prostředí, ale stejně tak si užívá nástrahy toho současného. Nemá úplně v plánu zmizet, uniká jen pomalu, schválně zdržuje a zvědavě se otáčí.


Na druhé pokračování této netradiční post-metalové mise jsem se těšil. Přišla v době covidové, vyzkoušel jsem ji na různých místech, jako terapii i jako metodu, jak se probudit a donutit k většímu výkonu. Ony cesty autobusem do jesenických hor umí mít své kouzlo, když se sejde pár zajímavých průvodců. Mezi pár ostatními třeba taky Five The Hierophant. Jejich dlouhé, rozvleklé kompozice, proměny nálad od beznaděje a snad i strachu, přes kultivovanou představu o lepším místě (nejspíš i v jiném světě), po až barovou bezstarostnost a závěrečné zvukové experimenty v jeho závětří.


Five The Hierophant těží v podstatě z toho, co zbylo z původního doom metalu. Ten si jako praví gentlmeni berou do péče a dávají mu avantgardní volnost. Vedou jej pryč od osamělých ruin a věčné samoty do temných uliček města, kde to aspoň trochu žije. Mezi noční živly. Skladby se místy zastavují, oddechují, nabírají saxík, potom znovu hřmí, nadýmají se a těžknou, aby se po čase vypojily ze soukolí a za zvuku ztichlé jazzové mezihry pluly po klidné hladině přístavu. Kuráž vyjít na břeh ale nikdo nemá. Své si řekne občas (a rozumně) užitá syntetika. Původní motivy v ní na oko zaniknou, ale později se stejně vynoří další ostrý riff a na něj se nabalí dechová šílenost na téma jak saxofonem přehlušit hřmící tok lávy, když se popraskaná země plní černou řekou.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/five%20the%20hierophant%20band.jpg


A vokál? Pokud vám stačí pár deklamovaných komentářů, máte ho mít. Jinak s ním nepočítejte. Five The Hierophant jsou od zpěvu osvobozeni, hrnou si to bez něj a vlastně jej ani nepotřebují. Nějak si ho v jejich přítomnosti stejně neumím představit. Through Aureate Void je deskou prohlubující současné umění kapely, nový krok a nová výzva daného nastavení, kde vládne instrumentace a rozpínavý děj. Podnikat tento krok spolu s kapelou, znamená být naladěn na vlnu přesahující žánr, na experimentální polosvět tmy a dumání nad vlastním osudem. Možná. Možná je to taky jen o potvrzení, že přítomnost podobně orientované muziky maže hranice mezi styly a že je dobré být u toho, když je člověk stejného ražení. Tak či tak, Through Aureate Void je určitě kvalitní mozaikou postupů a spojení, kde právě ony hranice přestávají mít smysl. Metalových jazzmanů už mezi námi pár běhá, proč se tedy nezastavit na pokec u těch doomových, u Five The Hierophant?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Radek / 3.7.21 11:53odpovědět

Vemi povedené. Ideální hudba do čajovny k vodnici :-D

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky