Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Olomoucké Flash The Readies sleduju už nějaký ten rok a za ten čas si u mě vybudovali slušný respekt. Kapela mě zaujala především koncepčně pojatým a pinkfloydovsky ovlivněným albem In Belvedere (2013), na němž epicky rozvinula a hudebně i graficky ztvárnila zajímavý příběh. Nerad bych byl nachytán na švestkách vlastní neznalosti, a tak slova jedinečná nahrávka v kontextu domácí produkce raději nepoužiju, přesto bych ale řekl, že něco obdobného byste u nás hledali těžko. A nechám na vašem zvážení, jestli je to moc nebo málo.

Na sklonku následujícího roku vyšlo album Submarine Sky, s nímž se FTR posunuli citelně do post rockových vod, v našem zeměpisném pásmu zatím příliš neprobádaných. Ty se neobjevily jen tak samo sebou, nebyly v jejich zvuku nové a vynikly především proto, že vše ostatní bylo staženo do pozadí. Současně s tím přišly i vyšší nároky na posluchače, který najednou neměl pozici usnadněnou doprovodným příběhem (jako v případě In Belvedere) a vše si musel najít sám, pod povrchem kytarových ploch. Upřímně - trochu jsem s tím bojoval.

No a konečně v listopadu roku letošního se objevila deska nová, s níž přišla i potěšitelná zpráva o tom, že album Kayos vychází na žánrově uznávaném labelu dunk!records (letos třeba Lost in Kiev), resp. Weary Bird Records pro asijský kontinent. Budiž klukům přáno!

Kayos je post rock a je potřeba to napsat. Jestli deska minulá naznačila směr, tak deska současná je v cíli. Vypadl zpěv, skladby se prodloužily (dvojka atakuje 18 minut), kytary rozprostřely, tempo zvolnilo a atmosféra zaklenula. FTR jakoby prostupovali mlhovinou, hrají na pozadí a přitom všude kolem, tvoří ambientní rámec, ale současně definují i celý prostor. Post rock jak má být? Jak se to vezme.

Flash The Readies se na aktuálním albu prezentují jako vyzrálá a čistě žánrová kapela, což je dobře i špatně zároveň. Post rocku je v dnešní době (za našimi hranicemi) dost a dost. A post rock je současně příliš malé hřiště pro velké věci, které zvládá skutečně jen několik málo vybraných a jedinečných interpretů. FTR se v rámci onoho hřiště pohybují s jistotou, v rámci domácího hřiště snad i ojediněle, ale tím veškeré další ambice končí. Skoro bych si troufl napsat, že s přibývající jistotou kapely současně ubývá její vlastní tvář a její zvuk se stává zaměnitelný. Řečeno trochu jinak - těžko hledám něco, co by aktuální album zásadně odlišovalo od podobné žánrové produkce.

A někde tady se budou cesty různých lidí-posluchačů rozcházet různým směrem. Logicky. Žánrovým fandům přijde novinka jako přesně ta, k níž kapela směřovala a která konečně přišla, posluchačům vnitřně rozkročeným napříč hudebním spektrem Kayos splyne s jinými. Řadím se k těm druhým, ať už se mi to líbí, nebo ne.