Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Flesh of the Stars - Mercy

Flesh of the StarsMercy

Victimer19.12.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Soucitně dřevní, archaičtí i melodicky vroucní jsou pánové spouštějící se k nám na Zem po střívkách Hvězd. Jdou vstříc světlu, nikoliv temnotě.

Brutálně milý název kapely jsem si odšpuntoval v mozku už někdy před lety, ale dá se říci, že jsme si do oka moc nepadli. Nepamatuji si souvislosti, ani konkrétní období, ale bráno z dnešního pohledu tomu vůbec nerozumím. Minimálně debut Hide je totiž naprosto skvělá záležitost. Nechme ale spát co bylo a pojďme si povědět co bude. Věc se má tak, že Flesh Of The Stars jsou velmi aktivní kapelou. Pátý rok existence, čtyři alba na kontě. Z toho se dá čerpat. Flesh Of The Stars vnímám jako americkou odpověď na ostrovní (dnes už kult) Warning a jejich následovníky 40 Watt Sun. Tedy odpověď, která se postupem let hezky a přirozeně vyprofilovala. Samotné začátky bych viděl víc ve stoner doomové komunitě a se svící zavěšenou proklatě nízko. V duchu Sleep nebo Electric Wizard.


Dnes je projev kapely o poznání prosvětlenější. Pokud zůstaneme ještě chvilku v UK u zmiňovaných melodicko doomových kapel, musíme zmínit osobu Patricka Walkera, jenž obě poctil svým autorstvím. Svého času jsem opravdu soustředěně bifloval konečnou tvář alba Watching from a Distance (Warning) a poté obě desky 40 Watt Sun. Flesh Of The Stars využívají podobných prostředků. Ano, je to doom, ale k bratříčkovi Smrťákovi se s odmítavým díky nepřiblížíme. Ani k různým obskurnostem a podivným elementům posbíraným z cizích planet.


Zůstaneme klidně a pokorně sedět zadkem na zemi. Zůstaneme u podstaty dřevního doomu, jen u něj a jeho melodické polohy. A samozřejmě čistého vokálu a celkově skromnějšího vybavení. Košatosti a noblesních doprovodných prvků celkově není třeba. Je v tom kousek stoneru a starého metalu, takový mix a jen pár klapek navíc. Těch věrných komorní atmosféře. Důraz je kladen na minimální provedení, na dřevnost a riffy plazící se mezi fošnami starých palet. Když to srovnám s debutem Hide, výrazové prostředky jsou pořád stejné, ale změnilo se prostředí, ve kterém jsou využívány. Ta tam je temná minulost a až okultní atmosféra. Pryč jsou sklepy a spoře doutnající plamen v rukou kapucína.

 


Dnes je v tom víc světla. Zemité a jednoduché struktuře skladeb navzdory. Flesh Of The Stars hrají v podstatě takový hodný doom pro pokročilé kameníky, kterým bylo trapné zůstat na hřbitovech a dívat se do rána na horory. Je to doomový minimalismus v přímém přenosu, detailní rozbor skromně vybavené cesty na věčnost. To vokály jsou o poznání propracovanější. Dává se důraz na sbory, kdy si někdy připadám jak na neplánovaném setkání doomových křesťanů uprostřed lesů. Ačkoliv bych se této neplánované události účastnil jen nerad, ty zpěvy zkrátka mají až zbožný charakter. Nedá se svítit, nebo vlastně dá...


Album tvoří nekonečná úvodní skladba a další čtyři kousky, co do stopáže o poznání umírněnější. Ve Wisteria zazní ženský vokál, jinak se songy moc nevyčleňují a klidně si vystačí s tím málem, které je v případě Flesh Of The Stars stavěno do roviny solidního prožitku. To je bez debat. Album Mercy je klidná plavba, během níž se nedočkáme bouře, ale hledíme si krásy detailů. Zkuste třeba skřípavý úvod Burial, pro mě vrchol desky. Ten zvuk mě strašně baví. Celá ta skladba je krásný vzorek přízemně doom rockového minimalismu. Vemte si ty klávesy. Jako by tam skoro nebyly, ale přesto jsou cítit a krásně celý song dokreslují. Decentně povyšují. Takže doom on, a pilné studium!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky