Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pomatenci Fleurety momentálně chrápou, to ovšem nemění nic na tom, že jejich muziku si velmi rád vyslechnu. A že to trvalo, víte?! Řešení je prosté. Unaven, drcen, zcela rozhozen, takový je dojem můj ze scény kovem černým poseté. Kovem černým průměrným, nikam se neubírajícím, hnátkem hnisajícím směr výpravný neukazujícím. A pokud je Fleurety kapela z black metalu vycházející, její starší tvorba mě pochopitelně zajímá méně, než tvorba nová, avantgardní, neuchopitelná, nevyčerpatelná. Fleurety jsou duo. Jmenovitě tedy Alexander Nordgaren, který se věnuje kytaře a Svein Egil Hatlevik obsluhující bicí, klávesy a navíc vládnoucí slušným vokálem. Důležité jsou ovšem i zástupy hostů, mnohdy velmi provařených, kteří dali svým osobitým výrazem desce další rozměr. Z těch nejznámějších bych zmínil čtyři - Hellhammer, který nabušil jedničku "Exterminators", sólem na syntezátory se prezentuje také Sverd ("Face In A Fever"), klapkový kouzelník nebohých mimozemšťanů Arcturus a svou troškou do avantgardního mlýna přispěl i Maniac, když svým nezaměnitelným vokálem oblažil song "Shotgun Blast". A že ten pán za mikrofonem v "Last-Minute Lies" je vlčák Garm, je jasné od prvního jeho slova. Následují zpěvule, saxofonista a další kvanta hostů, takže by se dalo říct, že co píseň, to jiná sestava hudebního cirkusu Fleurety. Hudebního cirkusu? Ano, jak jinak nazvat směsici stylů, velmi chutně a přitom zcela chaoticky seskládanou do jednoho celku jménem "Department Of Apocalyptic Affairs". Jen to dokazuje, že norská scéna je pevná a navzájem si vypomáhající jednotka talentovaných lidiček schvalujících každou "špatnost".

Album "Department Of Apocalyptic Affairs" uzavírá desetiletku fungování Fleurety na scéně, je jakýmsi vyvrcholením jejich hudebních vizí a zkušeností. A to vyvrcholením hodně svérázným, nijak neomezeným, plným temných snů a zjevné dávky cvokařiny. Kdybych před sebou měl volnou kolonku pro označení stylu kapely (jako že ji dnes mám :)), zřejmě bych se nakonec rozhodl pro zavedený termín avantgardní metal, ale ještě dlouze bych uvažoval, nemám-li do infa napsat jen slovo music, protože ve výsledném pocitu, jsou Fleurety více nadstyloví než metaloví. Jejich hudba sice z metalu slyšitelně vychází, ale ono popisování jejich tvorby je vůbec nějak zrádné a do kolonky styl se dá napsat vlastně leccos, záleží jen na pisálkově fantazii a přístupu.

Album otevírá najazzlá skladba "Exterminators" s disharmonickými kytarovými sóly, broukající basou a ženským vokálem. Zpěvačka (Karianne Horn) se svým uměním výživně experimentuje a vnáší tak svůj podíl chaosu (v dobrém slova smyslu) do již tak pofiderních hudebních eskapád. "Face Of Fever" je oproti tomu větší nářezovka, ovšem i ta na moment ztrácí svůj řád a šine si to z metalu někam do intelektuálních vod večerních klubů. Moji favorité ovšem leží jinde. Svým nadšením pro elektronickou hudbu jsem přivítal časté hrátky Fleurety s tímto strojovým odvětvím a taková "Shotgun Blast" je docela slušná elektrárna, i když i ona samozřejmě prochází častými změnami. Maniac zde navíc zpívá mnohem civilněji, než jak tomu bylo kdysi u Mayhem a jeho přednes zní velmi zajímavě, jakoby rebelsky. Výborná je i následující "Fingerprint", taktéž hodně obarvená nelítostným samplingem. I kytara zde ale promlouvá dosti hlasitě a vůbec ... mění se vše a neutále. Proměnlivá je i trip-hopová lahůdka "Barb Wire Smile". Co říct dál? Myslím, že nic navíc není třeba ... Fleurety si žijí ve svém vlastním světě, songy jsou tu a tam jazzově načichlé, jindy zas odlidštěné, něco metalu nabízející, něco humorně úchylných postupů na pozdrav mávající. Převedeno do gurmánského žargónu - máme tady nebezpečnou kombinaci, na první poslech jedovatou, po čase však velmi chutnou gulášovou polévku s nevšedními grády.