Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Flowers For Bodysnatchers - Aokigahara

Flowers For BodysnatchersAokigahara

Symptom30.12.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Les jako múza stál na počátku mnoha hudebních nápadů. Katalyzátorem tohoto alba není ani tak les samotný, jako spíše to, co v něm sídlí.

Na úpatí hory Fudži se dějí divné věci a kdyby něco jako "kdyby" existovalo a japonský spisovatel Seičó Macumoto nechal knihu Tower Of Waves (1960) uvězněnou v temnotách své mysli, byl by možná les Aokigahara jen obyčejným lesem. Tak zvaný "les sebevrahů", který se v oblasti poblíž jezera Šódži nachází, inspiruje k akci filmaře, hudebníky, ale i své nešťastné oběti. Hudba podobného ražení, založená na skutečných a hlavně stále současných událostech, vyprovokovaných zmíněnou knihou, může být silný stimulant nálady. Pro mysl zjitřenou znalostí věci to platí dvojnásob, proto poslouchejte pozorně, ale opatrně…

 

Vedle své druhé hudební identity The Rosenshoul, laděné více industriálním směrem, je australský hudebník a fotograf Duncan Ritchie v současné době činný hlavně pod značkou Flowers For Bodysnatchers. Když někdo takový zaměří svou pozornost mezi zástupy stromů notoricky známého lesa, který podle všeho obývají démoni japonské mytologie, člověk zpozorní. Navzdory potenciálu námětu je hodina temného ambientu laděná více jako výpravná exkurze, kde zazní celá škála pocitů, složka děsu a hrůzy nezůstala nedotčena, nebyla ale vytěžena na maximum.

 

Přidanou hodnotu desky tvoří fakt, že Duncan Ritchie "místo činu" osobně navštívil a náladu skladeb podtrhl vlastními terénními nahrávkami ze svých cest mezi Tokyem a Aokigaharou. Prostor mezi notami digitálně generovaných zvuků klavíru a klávesových ploch tak vyplňují střípky autentické atmosféry místa. Genius loci ze skladeb doslova odkapává. Solidní práci s klavírem sekunduje dobrý vkus pro tvorbu ambientu z hudebních i nehudebních elementů.

 

Očekávanou samozřejmostí jsou folklórní prvky, kterých se sice dočkáte, ale je jich jako šafránu. Zvuk gongu v desáté The Games Foxes Play, brnknutí na koto nebo jemu podobný strunný nástroj v šesté Night Heroin a samozřejmě nejvýraznější ze všech, podmanivý ženský vokál ve čtvrté Kuroi Jukai (angl. The Black Sea Of Trees). První minuty alba jsou přívětivé a úvodní kus Prisoner Of Night And Fog sází hlavně na smutek. Se zvuky kapající vody ve druhé And There Is A Darkness už může přijít i sklíčenost. Síla nahrávky, za kterou stojí dobře zvládnutá mravenčí práce, se naplno projevuje hlavně z celku. Intenzita zážitku stoupá úměrně s pokročilou hodinou, kdy je lépe po původu některých ruchů nepátrat.

 

Do úplného nadšení mi na nahrávce chybí výraznější faktor napětí, který by budil strach a respekt z neznámého nehledě na denní dobu. Na druhou stranu chápu, že takové uchopení tématu by bylo možná až příliš prvoplánové. Melancholičtější ladění s několika letmými pohledy do chřtánu temnoty, má blíže ke skutečnému stavu věcí v reálném světě, kde se hmota protíná s fantazií a nabízí přesně tolik pohledů, kolik mysl jednoho pojme. Duncan Ritchie v deseti hudebních obrazech výborně vykreslil rozměr tragických událostí a tíhu, která po nich v zeleném šeru zůstává.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 30.12.19 8:19odpovědět

Moc fajn připomínka. Les Aokigahara jako zdroj inspirace tady byl už vícekrát, ale Duncanovo zpracování je mi nejblíž.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky