Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Upřímně řečeno absolutně nechápu současný vývoj kapely Forgotten Tomb. Dříve toliko líbezné a krásné depressive suicidal black metalové kapely s dokonalými počiny jako Springtime Depression, či Love’s Burial Ground. Později se vše roztříštilo a hudební směr byl sveden na jiné stezky. Dodnes nerozumím přínosu a odkazu alba Under Saturn Retrograde. O to více mou hlavou zamotala účast na split albu věnovanému ikonické osobě jménem GG Allin. Ďas vem tyto kroky. Nyní nám Italové předložili další desku s názvem …And Don’t Deliver Us From Evil. Dost dlouho jsem s poslechem alba otálel, neb obavy nebyly nejmenší. O to více nyní mohu hovořit o překvapení v pozitivním slova smyslu. Zvědavost ve mně vzbudil již obal, který evokuje drobný návrat k původnímu depresivně laděnému směřování. Líbí se mi jeho jednoduchost, přímočarost a přitom hluboká myšlenka. Konec konců samotný výjev stojí za přemýšlení. Všemu stejně kraluje samotné logo kapely, neboť svým vzezřením patří mezi jedny z mých nejoblíbenějších. 

A jak si vlastně stojí hudba? Již výše bylo letmo nastíněno, že dojmy jsou pozitivní, čili pokračování ve stopách předchozí desky Under Saturn Retrograde se nekoná. I když, nekoná… Kapela se zkrátka jistým způsobem vyvíjí, o čemž svědčí i aktuální počin. Už to sice není onen procítěný melancholický metálek, který tolik evokuje smutné rozpoložení. Už to není ani skotačivá, a pro mne dosud nepochopená, metalová manéž. Album …And Don’t Deliver Us From Evil má, jednoduše řečeno, od každého trochu. Najdeme zde písně hladivějších a promakaných melodií v kontrastu s nezáživně a tuctově vyznívajícími pasážemi. Muzika je podána skvěle. Rád si takovéto dílo poslechnu, neb mi podobné kousky vyloženě nevadí. Na druhou stranu nezanechávají výrazného otisku v paměti, abych pak jejím jménem mohl ohromit případného zájemce vyhledávajícího cosi kvalitního a neotřepaného. Je to vlastně nadprůměr, je to hezké a mám to rád. Ale na hýždě si z toho nesedám. Proč?

Chybí mi trochu větší dávka upřímnosti. Chybí mi citlivost a především originalita. Jsem si plně vědom nepříjemného a dosti nežádoucího efektu současné doby. Jedná se o nechvalný a nepřející pocit podobnosti. Máte zkrátka dojem, že tohle a tamto již dříve hráli tihle a tamti. Tohoto pocitu se naneštěstí nemohu zbavit ani tentokrát. I přes fakt, že deska oplývá příjemnou a oblíbenou dávkou melodických zádumčivých ploch. Mohu jmenovat slyšitelné prvky doom metalu, jemné atmosferičnosti a přiměřené injekce post-punku. Hledejme spíše zmar a zralou nechuť. Nemoc a odříkání. Melancholické snění se slzami na lících vzniknuvší tichým pláčem, kdy se vám nechce vydávat zvuky. Přesto současní Forgotten Tomb neznějí tak sklíčeně jako kdysi. Dnes je hudba protkána zdravou nadějí a pocitem lepších zítřků. Vždyť i tempo hudby se jaksi nenechává vybízet k rozvernějším hrátkám. Jsme svědky nelehkého boje uvnitř, přiznejme si, i našich myslí. Tentokrát to kapele věřím a jsem spokojen s výsledkem, ačkoliv bych uvítal sevřenější vypětí sil.

Prvotní dojmy v rytmu klasického metalového klišé, kdy kapela nasadí nejrychlejší možné tempo bez melodie a zpěvák se pouze vybleje do mikrofonu, na sobě nenechávám znát. Postupuji dále do nitra desky a konečně objevuji to, co mi chybělo. Hudba na mne hází deku s letitým prachem a pavouci počínají tvořit krásné, pevné záclony na okolních zdech i cestách přede mnou. S šimravým pocitem u srdce rukou sundávám lepivou průhlednou překážku. Pomyslné vyvrcholení v nastoleném stavu duše i mysli přichází s pátou Love Me Like You’d Love The Death. V tento okamžik jedou smysly naplno a vstřebávají patřičný odér linoucí se z membrán reproduktorů. Toto soustředění naruší až Woods Of Ypres... Co že to najednou melu? Tak si poslechněte prvotní tóny šesté Adrift. Napadá vás snad lepší přirovnání? Skladba jako vystřižená a ukradená z repertoáru těchto, již bohužel nefungujících, Kanaďanů. Těžké zklamání a probuzení do reality přináší sedmá a zároveň poslední věc Nullifying Tomorrow. Kolem šesté minuty se totiž projeví až příliš okatě fenomén zvaný loudness war. Skladba si do té doby jede ve svém vlastním korýtku. Nenásilné, poklidné nic nedrásající slyšení. Když v tom okamžiku chce kapela přepnout na jinou melodii a jakoby lepší způsob hry. Muzikantsky je kormidlo přestaveno, ovšem stavidla jsou otevřeny i pro hlasitost. V tento okamžik skladba sprostě vylítne do o pár stupínků vyšších ploch. V mžiku oka popadám ovladač a tlumím… Fakt průser a v tuto chvíli si uvědomuji, o čem je zase řeč. Pro nevěřící Tomáše přikládám drobný obrázek, kde je daný efekt snadno viditelný – odkaz zde. Smutné je toto snažení současných producentů…