Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Forgotten Tomb - Nihilistic Estrangement

Forgotten TombNihilistic Estrangement

Garmfrost11.5.2020
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone
VERDIKT: Na novém albu namířili Forgotten Tomb více do post-metalových vod. Z blacku zbyl pouze hlas a doomu cit pro melancholii.

Ani desáté album italských groove depresáků Forgotten Tomb, které má představovat nový začátek, není v porovnání se starší produkcí ničím výjimečné. Stále se rochní v bažině nic moc nálad a šlapavého tempa. Bohužel i Nihilistic Estrangement přes svoji kratší stopáž nabízí pramálo opravdu chytlavých míst. Rád bych řekl, že je to dáno stylovým zaměřením a že fans zasmušilého ranku ocení nové dílo Forgotten Tomb krapet radostněji. Já se však v zadumaně zčernalých melodiích rád rochním, ale Nihilistic Estrangement se mi pod kůži nijak zvlášť nedostává.

 

 

Abych přece jen nezačal až tak záporně, přiznám recenzovanému albu mnohem chytlavější a zábavnější melodické motivy, než jakými oplývala například předchozí We Owe You Nothing. Ta byla opravdu špatná. Slabinou, která nové album shazuje podstatně níž než by muselo, jsou do zblbnutí opakující se riffy. Vzorem pro mé tvrzení může být hned první Active Shooter. Uměle natahovaná skladba by zřejmě nebyla nic moc, ani kdyby byla zkrácena na půlku, ale se svými takřka devíti minutami uspí posluchače, ať už je nadopovaný čím chce. Jejím protipólem je naopak nejchytlavější a zároveň nejpřímočařejší hitovka District³. Ta se mi vlastně i trochu líbí. Určitě z celé desky nejvíc a možná i celé diskografie Forgotten Tomb. Ona není špatná ani titulní věc. Zejména její úvod lahodí mému uchu docela dost. I díky natahovaným pěveckým linkám se jedná na poměry Forgotten Tomb hit. Velká škoda, že takových skladeb není na novince víc. Za překvapující lze označit také závěrečnou vypalovačku RBMK. Konečně něco pro fans melodického blacku. Bohužel i tato položka trpí nemocí nepoměru v počtu nápadů a přepálené stopáže, takže v půlce začne písnička fest nudit.

 

ft

 

Z blacku, ze kterého Forgotten Tomb kdysi vzešli, zůstal přítomný pouze hlas jak rašple. Dokonce ani toho doomu v aktuální tvorbě moc nezůstalo. Jeho odkazy pokaždé jistou skladbu dokonale zvelebí. Držet se těchto nálad déle, bezesporu to celku dosti prospěje. Jak vidno, kapela se tentokrát vymanila z black/doomu a své umělecké směřování namířila do post-metalových vod. Všechno, co doposud dokázala vytvořit, proměnila do ospalého soundu s nekonečnými repeticemi. Forgotten Tomb se evidentně našli. Mají vlastní tvář, kterou si na rozdíl od svých posledních desek s nikým nespletete. Někomu jejich muzika sedne, jinému ne. Jak jednoduché…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 26.6.20 8:57

Mám to úplně stejně jen s tím, že Meduse jsem dodnes na chuť nepřišel vůbec. Po těch letech, kdy jsem prakticky na Paradise Lost začínal, to stále vidím jako jistou formu závislosti. Stále se k nim budu vracet, stále slyším, že tam je co hledat a nacházet. Novinka mnoho nepřináší, stejně ale jako třeba poslední Amorphis. Skvěle se to poslouchá, ale nic moc nového už tam najít nelze. Na druhou stranu ta suverenita s jakou je to mnohdy podané, to je paráda. Dokud tyhle kapely fungujou, jsem spokojen. Náhrada za celou tuhle epochu není, až dohrají všichni tihle borci, bude nám to docela chybět. Takže tvořte, stále si myslím, že to za to stojí. 70%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky