Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už je to několik měsíců, co se mi doma povaluje promáč této islandské kapely a jejího posledního alba a mně se stále ne a ne podařit sepsat pár řádek o tom, jestli ta deska za něco stojí nebo ne. Nedávno to zřejmě překročilo určitou mez a začaly se dít zvláštní věci. Z obalu cd občas silně zahřmí a obzvlášť v noci z něj létají blesky a štípou mě do tváře, zatímco pokojně spím po dalším lenivě stráveném dni. To netrpělivý Odin dává najevo, že už bych měl sakra něco dělat a poklepávajíce na své kostěnné cibule mě varuje, že to s tím Ragnarokem nebude moc protahovat. On čuje, že budu ty jeho synky chválit, proto do mě pořád klavíruje, jakoby byl můj šéf nebo co. No tak teda jo, ať je po tvým, božínku. Ale ty tvoje hejsky teda šetřit nebudu!

Ale dost srandiček, nebudeme to dál protahovat. Nejdřív asi chlapíky představit že? No to nebude takový problém, protože bavíme-li se o tomto albu, chlapíka máme před sebou jen jednoho. Je jím šikovný Einar Thorberg aka Eldur, který má na svědomí téměř všechno na této desce, stejně jako v případě dvou alb předcházejících, která vyšla v letech 2003 a 2007. Tyto tři desky tvoří dohromady trilogii „Voluspa“, jejímž textovým konceptem je mytologie o stvoření a konci světa a toto album je logicky jejím vyústěním. S koncem trilogie „Voluspa“ zároveň začíná i nová etapa Fortiđ, neboť Eldur se v roce 2008 přestěhoval do Norska, aby ze svého projektu udělal regulérní kapelu. To se mu podařilo a Fortiđ je od června roku 2009 plnohodnotným hudebním seskupením, které pomalu ale jistě rozjíždí svoje koncertní aktivity. A také pracuje na novém albu.

Jenže to ještě venku není a nějakou dobu nebude, takže pojďme zpět k závěrečnému dílu trilogie „Voluspa Part III: Fall of the Ages““, který je na světě druhým rokem. Výhradní autorství jednoho skladatele bývá v hudebních dílech metalového ranku někdy ošemetné, ale to není případ tohoto alba. Eldur se zde prezentuje jako vyzrálý skladatel, který má jasno, jak nakládat se svými nápady a jak pracovat s atmosférou. Jelikož se Fortiđ hudebně pohybují v oblasti viking/black metalových atributů, je práce s atmosférou jedním z nejdůležitějších aspektů, kterým je nutno věnovat maximální pozornost. A protože Eldur v tomto směru neponechal nic náhodě, album působí celistvě a dokáže posluchače nenásilně vtáhnout do sebe. Už dlouhé instrumentální intro „Ancient Halls“ zní hodně lákavě a i přes svoji jednoduchou konstrukci nenechá zainteresovaného posluchače v klidu. Brvou hne i kdyby nechtěl. Spojení mrazivých kláves a elektrizujících kytar je povedené a konzistentní, na druhou stranu scénické ruchy v ní působí trochu úsměvné, protože například zavření starých dveří (toť moje interpretace) zní spíše jako zabouchnutí dveří od auta a plápolající oheň jakoby byl založen přímo ve studiové režii. Ale to je jenom detail. Produkčně je vše v pořádku a nahrávka se může pochlubit solidním zvukem.

Eldurův havraní vokál je poprvé ke slyšení ve druhé skladbě „Ragnarök Army From The East“, která se po krátkém temném intru rozjede do pořádné BM smršti, načež se trochu zklidní, ozvou se decentní klávesy, dojde na pár rytmických změn a zazní zajímavé kytarové vyhrávky, takže osmiminutová kompozice uběhne jako voda. V závěrečné části se Eldur dokonce předvede i jako zdatný zpěvák v nakřáplé heavy metalové poloze, která do temné hudby sedne jako ulitá. Nástup má chasník z Islandu tedy více než slibný. Třetí „Fall of the Ages“ je stopáží poloviční, ale podíl blackmetalové agresivity je dvojnásobný. Následující „Equilibrium Reclaimed“ naopak pomalým tempem připomene majestátní polohy kolegů Drudkh či Bathory a chytlavým refrénem jistě zaujme nejednoho milovníka líbivých melodických harmonií. „New Dawn“ je takřka celá v akustickém provedení a Eldur v ní pěje jako superstar. Jde o velmi melancholickou skladbu, se kterou blackmetalový nástup následující sypačky „Heltekinn“ kontrastuje dost intenzivně. Ale i ta se v závěru nenápadně zklidní a připraví živnou půdu pro závěrečný epický kus „The Future“, který na ploše deseti minut uzavírá celou trilogii. Skladba nikam nespěchá a působí značně hypnoticky. Mám pocit, že důstojnější vyvrcholení alba i celého konceptu si přát nelze. Pomalá kompozice postavená na třech čtyřech riffech, jednoduchá ale účelná sólová kytara, dokreslující klávesy a temná postapokalyptická atmosféra spálené země jako na obalu. „The Future“ neslibuje hezké zítřky, to je jasné, ale zážitek z poslechu ano. Stejně jako celé album, jenž je mi vyjma dobrých nápadů a melodií sympatické také svojí decentní stopáží čtyřiceti pěti minut, která je obsahu naprosto adekvátní.