Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ještě než si na našem webu budete moci číst o Viktorce od Marduk, zkuste pokrátit čas s Funeral Mist. Proč? Protože Funeral Mist jest jednočlenným projektem nikoho menšího než švédského slavíka Mortuuse. Ten si sice v uvedeném projektu říká Arioch, ale všichni snad víme, co je tento pán zač. Ono se obecně v téhle kapele prostřídalo několik velmi zajímavých jmen blackmetalové scény a to navzdory faktu, že nepatří zrovna k nejakčnějším. Však tato nahrávka jménem Hekatomb vyšla po dlouhých devíti letech, jako následovník řadové desky Maranatha.

Ve spojení s hlavním protagonistou je asi hned každému jasné, o jaký druh blacku půjde. Ano, Mardukovské sypačky, kterými je však protkaná celá švédská lóže blackmetalové subkultury. Ale svižný militantní black není to jediné a především to hlavní, co se na vás při spuštění Hekatomb vysype. V prvé řadě je dobré se věnovat kytaře, která je opravdu pestrá a její riffy jsou poměrně netradiční. Trhavé skoky, změny melodií, rocková lehkost (fakt) a nutné včelíny s nápadem. To vše jde ruku v ruce s neustále se měnícím tempem. Při prvním poslechu mi hodně tanulo na mysli srovnání s polským úkazem Furia. Ve výsledku si nemyslím, že by to bylo nemístné přirovnání.

Místy hudba tluče v pomalejších pochoďácích, které můžeme znát od Marduk na veledíle cikán Rom 5:12. Hlavně Metamorphosis je typickým cajdákem v tomhle duchu s náležitě ostrým vokálem. Do pozadí pak tu a tam problesknou chorálové zpěvy nějakých církevních vyšinutostí a účinná záležitost je na světě. Vlastně celou desku nenápadně provází všelijaké doplňky klokotající někde na pozadí, nebo občasně vystrčí růžky do popředí. Jsou to zajímavé chvilky, které okrášlují poslechové momenty a třeba v takové Cockatrice jde o smělý odkaz na ambientní cvrlikání Burzum. Však berme v potaz fakt, že jde o žánrovou klasiku, kterou nestvořil žádný pitomec s pěstěným vousem, co se zrovna chytl agresivní stránky post-blacku. Stejně mě překvapuje, jak taková stará páka tvořící dějiny černého kovu dokáže přinést velice svěží a netradičně znějící desku, kterou Hekatomb rozhodně je. A to i přes všechna nutná klišé a povinnosti.

Vemte si třeba takovou smršť jako je Hosanna. Člověk by to snad i jednoduše zaměnil za miliardu dalších kapel. Ale tady si řeknete, že ta skladba má všechno, co správná vyhlazovací kanonáda má mít. Proč? Osobně si myslím, že je to kvůli vokálu, který je jedovatý a agresivní jak to jen může být. Necítíte z něj žádnou strojenost, nic prvoplánového, co se skrývá za zastřený zvukový efekt, aby snad nepřehlušilo zbytek nástrojů (nebo se nezjistilo, že stojí za prd). Tohle vás seřve na první dobu a třeba já si hned vybavil momenty, kdy jsem coby mladší Bhůtě doma něco provedl a taťka spustil Mardukovskou rétoriku. Prostě strach a respekt.

Jsem zvědav, jak si povedou domovští Marduk (ještě jsem neslyšel), protože tahle deska bude silným sekundantem. Možná zapadne a věnovat se jí budou jen ti zarytější. Ale to by byla chyba. Nebo spíš škoda. Ale čert vem už to nekonečné srovnávání s Marduk. Funeral Mist mají sílu a když už vás nesrovná se zemí zběsilejší tempo či funerální tahance, pak jistě ta barvitá a komplikovaná kytarová práce. Nakopne to hned s první skladbou a nepoleví a nepoleví. Hekatomb je deska, která má vážný potenciál. Nekrčí se v rohu, ale na svém pásovém povozu zařadí potřebnou rychlost a valí se kupředu, ať už je v cestě cokoliv. Tomu dopomáhají i volné přechody mezi skladbami, které ve výsledku tvoří dojem monolitického kusu.