Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O nové desce Gaia Mesiah se nějaký čas špitalo a všechno bylo na spadnutí někdy v druhé půlce minulého roku. Nakonec k tomu nedošlo a kvůli marodce se odložilo nejen její vydání, ale logicky i související turné. Všechno spravil letošek, deska je venku a je o čem přemýšlet.

Gaia Mesiah patřili k jedněm z mála českých kapel, které jsem prožíval trochu víc než intenzivně a začalo to hned s vydáním prvotního eponymního promáče v roce 2003 (dodnes ho mám doma). Sedm skladeb tehdy definovalo kapelu jako domácí odpověď na těžce definovatelnou scénu zahraničního crossoveru, pod čímž si kdokoliv mohl představit v podstatě cokoliv, ale pro mě to znamenalo především odkaz na německé Guano Apes včele s fenomenální dračicí Sandrou Nasic. Byla to tehdy hudba pro lidi do dvaceti, na majálesy, pro víkendové chlastačky průběžně dolaďované marijánkou a pro následná rána, která dokázal spravit pouze a jen další joint, případně nějaká deska od Rage Against The Machine. Přijde mi, že je to strašně dávno.

Druhá deska Ocean (2005) byla prakticky první regulérní studiovka a byla to deska, kterou jsem znal zpaměti dopředu i zpátky. Vznikla v sestavě, kterou pokládám za klasickou a jedinou možnou (tedy Marka Rybin, Santa Morella, Misha Cortéz a Josh Steward), protože všechny další pokusy mezi lety 2008 až 2011 byla křeč, která naprosto zaslouženě kapelu uložila k ledu. Samostatnou kapitolou bylo album Alpha Female (2007), které sice vzniklo ve stejné sestavě jako Ocean, ale pod producentským vedením Jaza Colemana, a bylo to jednoznačně špatně. Jakkoliv si Colemana vážím jako muzikanta a skladatele nejen v rámci Killing Joke, jeho přínos této nahrávce představoval spoutání dravé kočky a její zavření do cirkusu, kde měla sice bezvadně, ale naprosto bez života předvádět nacvičené kousky. Nefungovalo to, dříve dravá a spontánní Gaia Mesiah byla zadušena způsobem, který jsem do dneška nepobral.

Pak konec, dlouho nic a nakonec nová deska od ženských, kterým už není dvacet. Ani třicet.

Být takovým malým symbolem jedné generace a po patnácti letech zkusit navázat nit mi přijde jako dost šílený nápad nebýt toho, že se něco podobného děje dnes a denně několikrát. Ostatně i zmínění Guano Apes se o něco takového pokusili v roce 2011 a byl to trapas jako prase. Naproti tomu Gaia Mesiah s deskou Excellent Mistake nijak neexperimentují a ani se nesnaží podbízet současným trendům (ať už si pod tím představíme cokoliv), ale zcela na jistotu předkládají album, které by mohlo být dvojčetem alba Ocean. Tedy jasný návrat do minulosti a sázka na to, co tehdy tak dobře fungovalo. Naprosto přirozeně se nabízí otázka, jak se po tolika letech vžít do role mladých, dravých divoženek (Josh promine) a nevypadat přitom trapně, ale po už docela dlouhé zkušenosti s nahrávkou musím přiznat, že všechno funguje, jak má. Anebo to tak aspoň vypadá a nikde nevyčuhuje žádná faleš nebo přetvářka, protože touha po světské slávě a balíku peněz v tom rozhodně nebude.

Excellent Mistake je deska dramaturgicky velmi podobně poskládaná jako právě Ocean a nabízí podobnou paletu barev, uvolněnosti, energického rocku, jasně načrtnutých a posluchačsky vděčných skladeb. Ty jsou otextovány s velkou převahou v angličtině, takže ani tady nic nového pod sluncem. Napříč deskou kapela předvádí naprosto přirozený a slušně zvládnutý slalom mezi různými odstíny rocku s nu-metalovou estetikou, ale i dalších stylů jako reggae (Dawn of My Life), country nebo čehosi jako tradicionálu (CocoJim), což všechno dohromady nahrávce propůjčuje uvěřitelný a pozitivní náboj. V podstatě hned po několika vteřinách klipu Království mi naskakují vzpomínky na Big In Japan od Guana, což jsou vzpomínky strašně staré (devatenáct let), ale docela příjemné.

Nadšení naopak krotí řádně přetlakovaný, naprosto neprostorový a místy nepříjemně ořezaný zvuk (zkuste Reno), který ve sluchátkách tepe do uší s nepříjemností, kterou nelze neslyšet. Je to trend, je to móda, ale taky velká škoda dobré muziky. Podobně tragický pocit ve mně vyvolává naprosto impotentní obal, na kterém by klidně mohlo být napsáno Škwor nebo Kabát a pořád by to vypadalo stejně nanicovatě, průměrně a odfláknutě. Pocit, že se někdo mohl zamyslet nad motivem, který by o kapele vypovídal mnohem uvěřitelněji, ve mě s časem narůstá víc a víc.

V konečném zúčtování a čistě z hudebního (a částečně nostalgického) pohledu pro mě Excellent Mistake ale představuje překvapení, které jsem nečekal. Bez ohledu na to, že čas nikdo nevrátí a že už asi nejsem schopen si podobnou hudbu užít tak spontánně a naplno, jako když mi bylo sedmnáct. S deskou jako je tato si to aspoň na chvíli můžu ale docela dobře představit.