Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Evidentně se kapela Galibot poučila z kolegovy recenze a přispěchala ještě v témže roce (tedy letos) s novou a svěží dávkou svého repertoáru. Zda jej za pár let přepracují, nyní nechme bez komentáře a vrhněme se raději na následovníka jménem Catabase.

Hornický black metal ve mně už tak nějak automaticky vzbuzuje srovnání s War For War, jejichž novinka je již na spadnutí. Avšak v případě Galibot jde o výraz zcela jiný. Industriální prvky by možná příjemně obohatily obsah nahrávky a nějaké to elektronické zakroucení by osvěžilo monolitický poslech, ale nutno uvést, že i tak je album Catabase protkáno ruchy sice rovněž industriálního charakteru, ale v trochu jiném slova smyslu. Takže nikoliv elektronickými rytmy, ale využitím ruchů a zvuků důlních i továrních. Je tam třeba hezký moment, kdy končí směna a pracovník jde obratem do hospůdky patrně na pivíčko. Zdánlivě veselý moment však nemá totožnou hudební podporu.

Tím se konečně dostávám k hudební náplni jako takové. Tou je svérázný black metal, který do sebe nasává vlivy jiných žánrů. Támhle slyšíme punkovou odvázanost, támhle zase až hardcoreové dupání a jinde takové typické francouzské obraty, které můžeme znát od nespočtu krajanů kapely. Nejspíš to zní jako pestrá náplň, ale v podstatě je to poměrně těžký, masivní vagon, který se hrne bez ohlížení prakticky ve stejném tempu pořád dál. Jsou tu pochopitelně momenty, které vybočují a poslech příjemně ředí, ale v obecném slova smyslu jde o monolit.

Takový masiv je zkrátka potřeba dobývat a to, že se u toho nejedno ucho umaže, je snad vedlejší. Přesto si tu lze najít oblíbené skladby, a to z mnoha důvodů. Třeba taková Jeanlin ukrývá zajímavý klidnější motiv s civilnějším hlasem zpěvačky, který má velmi příjemný charakter. Obecně je zpěvačka docela ohebná a její barva hrubne dle požadované povahy písně. Výraznou skladbou je třeba i Estaminet Pt. 1 s takovou energicky pulzující náladou, která vlévá chuť do díla, takže ražba na čelbě je hned o něco příjemnější. Nejvíc jsem si však oblíbil asi závěrečnou Mesektet, která má takový krásný francouzský půvab a tak nějak z ní prostě cítím hitovku.

Pochopitelně vyzobávám jen příkladné kousky, jelikož teprve ucelený poslech přinese to správné nahlížení i výsledný názor. Ale musím uznat, že deska je to velmi příjemná a sedla mi hezky. Je asi dobré ještě zmínit, že black metal, který Galibot předkládají, nese vedle klasických motivů i modernější prvky, které současný black prožívá. Odkud hledat přirovnání? Tak třeba mě napadá zanícenost Wiegedood, tíživost Blood Abscission nebo také hardcoreové koření This Gift Is A Curse. A to není úplně zlé, což?