Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Světu vládne špína a skryté síly, které malý člověk může jen tušit. Bohužel občas se marast nevyhne ani naší milované hudbě. Já osobně se jí chci nechat hlavně bavit a být nadšený z každé nové dobré nahrávky, leč je to v dnešní přesycené scéně těžší a těžší. Nečekejte pitvání osobních sporů nebohého torza Queensrÿche, tomu se do hloubky opravdu věnovat nechci. Špinavého prádla bude na veřejnost vytaženo ještě dost. Škoda, že rozchod Tatea se zbytkem neproběhl civilněji, podobně jako úprky velkých jmen u slovutných souborů - Dickinson či Halford. I jim, pro vyjádření svých postojů a vizí, začaly být okovy domova těsné. Máme tady patovou situaci. Dvě kapely se stejným názvem nikdy nic mírumilovného nevěštily. Jak jsou na tom tedy G. T. Queensrÿche? Přeci jen byli pilnější a se studiovkou "Frequency Unknown" si pospíšili a "trumfli" staré kamarády…

Začnu drobnou oklikou. Tate v roce 2012 vydal sólovku "Kings And Thieves", která byla sevřenější a rockovější než poslední album "doma" – „Dedicated To Chaos“.  Tate je asi v šuplíku připraven na vše a šití horkou jehlou jej nemůže zastavit, jak jinak si může dovolit takovou kadenci tvorby! Pravda, u jeho sólovky dost často zívám a nápady se jí zcela vyhýbají. Hodnotím ji jako podprůměrnou nahrávku, které uspěchanost a neklid pro tvůrčí proces trčí z bot. Pojďme konečně ke Queensrÿche, k těm, kde stále u mikrofonu promlouvá Tate.

Název a cover alba dávají vzkaz jasný. Tate je na nové startovní čáře, na níž ho s minulostí spojuje pouze jméno kytaristy Kellyho Graye, ale ten do staré legendární sestavy Queensrÿche nepatřil. Co ihned udeří do uší, je syrový sound, ale vzhledem k tomu, že nevlastním oficiální verzi, nechávám tuto větu s přívlastkem spekulativní. Zpočátku mne lehce zaskočil špinavější sound alba, ten se ponejvíce přibližuje experimentálnějším albům Queensrÿche z let 1997-2003. První indicie, zda se Tate nebude pokoušet vyvolávat ducha zlaté éry domovského souboru, je odkryta. Zásadně se jí zříká a pokračuje směrem, který načalo jeho poslední společné dílo se zakládající sestavou Queensrÿche. Smysluplně jeho filozofii posunuje a rozvětvuje. Je matematickým průnikem širokého stylového rozmachu a nárokem na pozorný poslech, charakteristické to vlastnosti pro „Dedicated To Chaos“ a rockovou přímočarostí a energií, svého sólo projektu z roku 2012 a trochou metalového důrazu a syrovosti.

Geoff Tate´s Queensrÿche - "Give It To You"

Po prvotním přivykání si zvuku alba, přicházím na zásadní fakt této kolekce. Její lůno nabízí přehršel emocí, a pokud se k nim přidají zajímavé kompoziční a hráčské výkony, je vymalováno. Ostatně hráčů se na nahrávání podílelo kvantum. Některé dynamické a hybné skladby bych u Tatea nečekal, přepokládal jsem spíše citlivější rockovou tvorbu. Až čas odhalí, kde je skutečné Tateovo srdce a kam chce směřovat; ruce má nyní volné a tvůrčí prostor má před sebou vymeten. Už teď se Geoff vozí, kde může, namátkově třeba v "Give It To You" vyvolává asociace na Deep Purple, nebo Gillanovo sólo počínání. Na můj vkus až okaté, ale uchopené a především odzpívané s fazónou. Další aspekt, kterým si mně album získalo, je především výkon hlavního protagonisty, který má stále co nabídnout a alespoň na studiovkách drží kvalitu. Velmi nespokojen jsem s rytmikou. Sekce Rockenfield / Jakcson mi jednoduše řečeno schází a najatí "dělníci" jen nosí vodu do studnice. Nic extra. Škoda, nevyužitý prostor, zajímavé a rozmanité skladby si doslova říkají o progresivně barvitou rytmiku.

K rozmanitosti bych rád ztratil ještě nejedno slovo. Tate je umělec, o tom za ta léta není pochyb. O kvalitě jeho charakteru nechci hovořit a při poslechu hudby mi je u zadnice. Jeho současná umělecká tvář je stále pozornosti hodná a zajímavá, což směřuje k dobré poslouchatelnosti i u kovaného sledovače jeho celé pěvecké dráhy. Album zní jednoduše, přesto nabízí spoustu zajímavých zvratů, harmonií a melodických linek ve spojitosti s nezměrně pestrou škálou Tateova vokálu, album na jeden dech prožívám. Tu kolem mně prolétne svižná důrazná rockovka jako nekompromisně průrazný projektil, následně nás mile ukonejší, křehce uspí, bluerockově pohoupá a nakazí nás sedmdesátkovým hard rockovým virem, který zmutoval s moderním metalem v těžce pojmenovatelné složení. Chmury z nového viru nekompromisně spláchne drzá sprcha s chladným, špinavým punkově alternativním šlehajícím plamenem. Občas cítím i ostatky z výtečného alba "American Soldier" - namátkově skladba "In The Hands Of God". Ten typický Tateovský citový nátlak z ní doslova prýští, a poznal bych ho i po čtrnácti dnech protrpěných bez ovocné medicíny.

Závěrem alba se Tate rozhodnul připojit 4 bonusové skladby ze zlatého období („Operation: Mincrime“ a „Empire“) domovského souboru. Tyto skladby byly znovu nahrány a myslím, že jim to ani krapet nepomohlo a mělo být od tohoto kroku upuštěno. Nevědomky poskytuje vhodný studijní materiál pro zvukové bezvěrce, nabízející cestu k přeběhnutí na správnou stranu Loudness War. Degenerace lidstva dobou je asi v takovém stádiu, že ho takové věci, až na hrstku ochotných o tom uvažovat, nebudou obtěžovat. Skladby, které se Tate rozhodl znovu nahrát, doslova prohrávají se staršími sourozenci ve všech aspektech. Soubory dávno nejsou dopovány vydavateli astronomickými částkami na roční pobyty v neuvěřitelně špičkových studiích, kde ve své době vznikaly fantastické prostorové nahrávky, bez použití současné vymoženosti - výpočetní techniky. Vyvolení se firmám vyplatili miliónovými prodeji, které zaplácnuly všechny účty a ještě zbylo na několik rudých vozů z Maranella. Dřívější desky měly velkorysý velký zvuk, někdy márnicově chladný, přesto krásný a prostorově nedostižný. Kdo v dnešní době nahrává desky se zvukem typu: Metallica - And Justice For All, Queensrÿche - Empire, Megadeth - Countdown To Extinction, RATM – RATM!? Vždyť to byla přelomová díla s famózním soundem. Dnes se možná nahrává ve špičkových studiích, ale k čemu? Záznam se procedí přes computery, slisuje a vylisuje, následně neprodá. Současně masakrovanou hudbu a nové nahrávky sleduji se značným despektem, přes který se těžce přenáším i u Tateovy verze Queensrÿche. Tento zvukový sliz si opravdu nikdy nekoupím ani ve výprodeji. Degenerace sílí, ale cítím i „revoluční“ postoje některých uznávaných person hudebního světa a těším se na regeneraci a návrat k pravým hodnotám.