Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ghoëst - The Majestic End

GhoëstThe Majestic End

Victimer29.1.2026
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Když syntetická melancholie dostane do vínku pohřební tempo, může to být krásné a návykové.

Ve švédském Växjö jsem byl dvakrát a pokaždé to bylo s Tomem Necrocockem. Poprvé v rámci Kaviar Kavalier a podruhé, když výlet zjemnil coby bonusovou skladbu jeho Psychiatrického Necrocock alba. O ničem dalším už nevím, ale do Växjö se podíváme i nyní. Jako staří fanoušci klávesové epiky stylu zvaného dungeon synth. Přesně takoví, kteří svého času podlehli středověce laděné fantasy tématice starších alb Mortiise. Nebo je čistě z podobného důvodu zaujalo sblížení v rámci ambientních alb Burzum. Z nových akvizic, které loví v tomto náladově mystickém revíru, určitě doporučím návštěvu labelu Cryo Crypt, dungeon synth větve profláklejšího Cryo Chamber, kde se uhnízdilo hned několik projektů, za kterými stojí významné dark ambientní persony. Za všechny například Mountain Realm (Simon Heath) nebo Trollslottet (Pär Boström). Ale zpět do Växjö. Právě odtud pochází jistý A. Virdeus, který žánru dungeon synth úplně propadl a tvoří hned pod pěti různými jmény. Dohledat lze nahrávky Forest Shrine, Iskall, Winter Sphere, Mournbound a právě Ghoëst. Na metalovém poli je aktivní v projektu Werendia, což leckomu poví možná více.

 


Ale dnes se zaměřme na klávesové vyprávění Ghoëst. To má na kontě neskutečné množství osmnácti demáčů a také tři alba. To třetí, stále aktuální, nese název The Majestic End. Tvorba tohoto maníka mě trkla až díky tomuto projektu. Už dlouho jsem neslyšel tak podmanivě a kouzelně zpracovaný dungeon synth. Nutno ale dodat, že to není jenom o něm. A. Virdeus našel v rámci Ghoëst zajímavé spojení klávesové hypnózy a doomového tempa. Nezvykle zapojil bicí a dodal tvůrčímu procesu rytmus. V tomto případě útrpně pomalý, zkrátka doomový. Ghoëst je tedy spojením dungeon synthu a doomu. Častovat ho můžeme právě spojením obou stylů, což také autor očekává, neboť si za tímto spojením stojí. Ono se stačí podívat na název labelu, že... Nečekejte ovšem nic metalového, jsme pořád ve světě syntetické epiky, která maluje své linky dávných časů. Doom tvoří jen ono umrlé tempo a pohřebnější nálada.


Čtyři nové kompozice zaberou všechny nad deset minut a dominuje jim atmosférický stereotyp neustále se opakujících motivů. Pro běžné smrtelníky jde o těžce monotónní romantickou, instrumentálně epickou muziku na bázi středověce orientovaného soundtracku. Pro větší snílky majestátního, smrtelně přítulného a atmosféricky bohatého. Kdo tomuto žánru propadl, zřejmě uzná, nakolik lákavě svým zpracováním Ghoëst zní. Ano, díky žánru se nacházíme v monotónním prostředí, ale samotná klávesová mozaika The Majestic End je kreativní, líbivá, nebojím se říci promakaná. Už tím, jak je zapojena část rytmické sekce a náladově se ocitáme poblíž doomového kolbiště, je vše přitažlivější. Aranžmá jsou bohatší, než jakými povětšinou disponuje klasický dungeon synth opus.


Možná se pouštím na tenký led a v omámení si tu maluji něco na způsob silného zážitku, ale ve mně se nahrávka The Majestic End skutečně pevně usadila a přináší mi krásné chvíle. Ten tip odpočinku po shonu dne, kdy si o samotě vypnete a hodíte se do říše dalekých scenérií, kde to vibruje jak chutí po bitvách a dobrodružství, tak po kráse a síle skonu. Odchod na onen svět je svátečním okamžikem, zde v klávesově epickém balení. Nahrávka mezi skladbami šumí, zvuk je trochu zastřený, ale zase ne utopený pod kobercem v obýváku. Zapadá do celkového konceptu. Znovu ale zopakuji, že kovaný minimalista bude možná až zaskočen množstvím proměn a motivů. Stane se minimalistou s maximem prožitků.

 


The Majestic End má v rámci žánru svou sílu. Je to působivé, silně melancholicky laděné dílo. A tím, že já shledávám rozdíly v jednotlivých skladbách jako poměrně rapidní, si dovolím vypíchnout druhou skladbu jako mou nejoblíbenější. Ghoëst má na kontě spoustu nahrávek a téměř na sto procent se nepustím do všech, ale jistě to bude chtít důkladnější průzkum. The Majestic End je milé album, které mi zprostředkovalo jak chtěné dostat se zvukově pryč od reality, tak žánrové osvěžení. Toto je moje dungeon synth doomová premiéra a tohle spojení se mi opravdu zalíbilo. Je v tom více emocí, mystiky a zvukové bohatosti. Ono je snadné to odzívat, ale mnohem hezčí se do toho umět položit a hodit si do představivosti nový program, ke kterému se budete chtít vracet. Ne, tohle jen tak odzívat není v mých silách. Přepínám na Ghoëst, brou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 29.1.26 8:46odpovědět

Sem si myslel, že se tím dneska ráno proberu a tyjo .... neprobral.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky