Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ghost - Infestissumam

GhostInfestissumam

Jirka D.5.5.2013
Zdroj: FLAC, rozšířená edice
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Svým způsobem schizofrenie mezi ptákovinou a geniální nadsázkou. V dnešní zoufale průměrné a vyčichlé produkci volím cestu bližší druhému ze zmíněných mantinelů.

Chrámové chorály, nyvé melodie a satan kam se podíváš. A pak taky romantika tajemného, trocha té latiny a opět Antichrist. Je ho tu hodně. Jestli máte dojem, že Ghost dali dohromady všechna klišé (black) metalového žánru a pod kutnou anonymity se řehní na všechny ty černobílé uctívače sebelásky, tak ano, možná tomu tak opravdu je. A možná ani tak nejde o obsah a naši důvěru v něj, možná se jen hledala forma, jak v soudobé hudební scéně najít alespoň skulinku neokoukané invence.

 

Bezejmenný status jednotlivých členů a v podstatě groteskní kostýmy mi v mnohém připomínají Slipknot, i ti na sklonku milénia přišli s podobným receptem na slávu a výsledek zná každý z vás. Ghost jen namísto agresivního metalu, který dnes už stejně agresivnější a rychlejší být nemůže, volí cestu zcela opačnou a uchylují se k melodičnosti a uhlazenosti osmdesátkové produkce, s níž - možná pro někoho překvapivě - kontrastují texty plné Satanů, Luciferů, Asmodeů, Beelzebubů a jiných figurek z říše pohádek pro dospělé. A tak když k vám vokalista medovým hláskem, podbarveným lehce archaickým rejstříkem kláves, promluví „hail Satan“, nedivte se a vítejte v Theatrum infernus roku 2013.

 

Hudební řemeslo je jednoduché a táhne na první dobrou. Od začátku do konce desky se nikam nespěchá, důraz je kladen na nenápadnost a rytmickou přímočarost, na níž se roubují melodické motivy kytar, sem tam nějaká ta chorálová vychytávka a především nemalý podíl klávesových nástrojů. Jejich rejstříky a důležitost úlohy v aranžích nás vrhají nazpět do 70. let, a to i přes celkovou uhlazenost a měkkost produkce, která v té době ještě nebyla v kurzu. Naštěstí. Kompoziční práce je záměrně jednoduchá, časté opakování motivů i celých částí skladeb (spolu s pomalým tempem) navozuje jakousi zasněnou až hypnotickou atmosféru, čemuž dopomáhá i civilně pojatý a zdánlivě konejšivý vokál a místy až flašinetářsky monotónní klávesy. Když se navíc takt skladby „Secular haze“ přehoupne do ¾ valčíku, je na záhrobní ples zaděláno.

 

Ghost sází na kontrast mezi obsahem a hudební formou a pro jistotu přikládají i tajemnou auru vlastní existence. Jde o dobře promyšlenou a musím přiznat i funkční manipulaci, jíž se už od debutní nahrávky dostává zasloužené pozornosti, jakkoliv může být její životnost značně omezená. Jenže ona ta hudební scéna je obecně dost velké divadlo a tak proč si občas nezajít na představení, u kterého se podřadná sranda posouvá na smysluplný humor.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

jirka l. / 26.6.15 22:25odpovědět

fakt dobrá recenze, souhlasím s každou větou recenze, což se mi stává dost málo

David Kasík / 7.5.13 6:03odpovědět

Bavím se! Fajn výlet do bubákova.

-krusty- / 5.5.13 22:49odpovědět

Příjemné, bizarní vzhledem k tématu a image...ano, žeru jim to :-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky