Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Chrámové chorály, nyvé melodie a satan kam se podíváš. A pak taky romantika tajemného, trocha té latiny a opět Antichrist. Je ho tu hodně. Jestli máte dojem, že Ghost dali dohromady všechna klišé (black) metalového žánru a pod kutnou anonymity se řehní na všechny ty černobílé uctívače sebelásky, tak ano, možná tomu tak opravdu je. A možná ani tak nejde o obsah a naši důvěru v něj, možná se jen hledala forma, jak v soudobé hudební scéně najít alespoň skulinku neokoukané invence.

Bezejmenný status jednotlivých členů a v podstatě groteskní kostýmy mi v mnohém připomínají Slipknot, i ti na sklonku milénia přišli s podobným receptem na slávu a výsledek zná každý z vás. Ghost jen namísto agresivního metalu, který dnes už stejně agresivnější a rychlejší být nemůže, volí cestu zcela opačnou a uchylují se k melodičnosti a uhlazenosti osmdesátkové produkce, s níž - možná pro někoho překvapivě - kontrastují texty plné Satanů, Luciferů, Asmodeů, Beelzebubů a jiných figurek z říše pohádek pro dospělé. A tak když k vám vokalista medovým hláskem, podbarveným lehce archaickým rejstříkem kláves, promluví „hail Satan“, nedivte se a vítejte v Theatrum infernus roku 2013.

Hudební řemeslo je jednoduché a táhne na první dobrou. Od začátku do konce desky se nikam nespěchá, důraz je kladen na nenápadnost a rytmickou přímočarost, na níž se roubují melodické motivy kytar, sem tam nějaká ta chorálová vychytávka a především nemalý podíl klávesových nástrojů. Jejich rejstříky a důležitost úlohy v aranžích nás vrhají nazpět do 70. let, a to i přes celkovou uhlazenost a měkkost produkce, která v té době ještě nebyla v kurzu. Naštěstí. Kompoziční práce je záměrně jednoduchá, časté opakování motivů i celých částí skladeb (spolu s pomalým tempem) navozuje jakousi zasněnou až hypnotickou atmosféru, čemuž dopomáhá i civilně pojatý a zdánlivě konejšivý vokál a místy až flašinetářsky monotónní klávesy. Když se navíc takt skladby „Secular haze“ přehoupne do ¾ valčíku, je na záhrobní ples zaděláno.

Ghost sází na kontrast mezi obsahem a hudební formou a pro jistotu přikládají i tajemnou auru vlastní existence. Jde o dobře promyšlenou a musím přiznat i funkční manipulaci, jíž se už od debutní nahrávky dostává zasloužené pozornosti, jakkoliv může být její životnost značně omezená. Jenže ona ta hudební scéna je obecně dost velké divadlo a tak proč si občas nezajít na představení, u kterého se podřadná sranda posouvá na smysluplný humor.