Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Snad si nikdo nemyslí, že je to ve vodě. Ani ve vzduchu, kdepak...

...je to vínem, jímž hrdlo krásu vábí,

múzy rév k myšlenkám svádí.

Když zralý sýr na jazyku se rozplývá,

nic než stvořit Dílo Francouzovi nezbývá.

Pak se nedivme, když Čech po salámu stěží revival stvoří,

co zapije pivem, to do rána shoří....

No dobře, poeta ze mě asi nikdy nebude, ale vyjádřil jsem to snad jasně. Francouzská scéna je fenomén a hledání příčin, proč jsou mnohá alba z těchto končin natolik výrazná a nevšední, může klidně skončit až někde u gastronomické disputace. Na takovou šikmou plochu se dnes rozhodně vydávat nebudu, jen podotknu, že druhé album kapely Glaciation “Sur les falaises de marbre” je další z dlouhé řady nahrávek pocházejících z kraje vína a sýrů, kterou byste si neměli nechat proklouznout mezi prsty.

Glaciation vstoupili se svou kůží na trh v roce 2012 albem “1994”, které obsahovalo tři zhruba jedenáctiminutové kompozice. Tenkrát ještě nebylo úplně jasno, kteří “ledoví” pánové za Glaciation stáli, ale jak nyní už víme, jde v současnosti o spojení starých struktur z Anorexia Nervosa, Alcest či Peste Noir. Kdo, kde, na co a kdy hrál/hraje není podstatné a bylo by to stejně nadlouho. Důležitou postavou kapely je především RMS Hreidmarr, svého času zpěvák Anorexia Nervosa, kterému vokálně sekunduje Neige z Alcest (na tomto albu jako host). To by nám mělo stačit zejména proto, že tvorba Glaciation nese výrazné prvky domovských kapel těchto dvou charismatických a úspěšných “mladých” mužů. Na druhou stranu je vhodné zmínit, že jako návrat Anorexie, resp. jako nová deska Alcest by toto album asi neobstálo, což říkám hlavně proto, aby si někdo nemyslel, že se dva zpola vyluhované pytlíky čaje mrskly do nového hrnce. Nemluvě o tom, že skladatelský přínos této dvojice je spíše sekundární.

Bzukot much v úvodu nahrávky mně společně s klávesovým podkladem evokuje animák Minuscule (Mrňouskové), ale to berte jen jako takovou legrační shodu okolností - důležité je, že muší téma funguje znamenitě. Je to takové ohavné a prokleté, takže jako uvedení do děje proč ne. No a hlavně na první sypačku se nemusí čekat dlouho. Bubeník Winterhalter má veškeré moje sympatie, neboť jeho hra je velmi živočišná a spontánní. Živelnost dostala jednoznačně přednost před precizností, což je fajn, protože když už si pro vyznění poselství black metalu něco vybrat, bez okolků zvolím syrový stav.

První skladba je zároveň nejdelší kus na desce, ale musím přiznat, že mi těch dvanáct minut ani nepřijde. Divoká a zuřivá část je nakažlivě melodická, prostor dostává i kakofonní dechová agónie, aby se pak song ve své půli zlomil v ambientní plochu, jíž vévodí francouzský recitativ o ne moc pěkných věcech. Ale to je jenom na chvilku, kvapík se vrací a to dokonce s čistým zpěvem a člověk se ani nestačí nadechnout a už se první kapitola nahrávky blíží ke svému konci. Mnohé závěry z této skladby platí pro celé album. Glaciation mají rádi klávesy s hloubavými rejstříky, nebojí se čas od času zavřít oči a zasnít se a milují svoji rodnou řeč, která se zejména v hrdle RMS Hreidmarra mění v úžasnou zbraň. Melodické vokály má na starosti, předpokládám, Neige. To je pro změnu záležitost až poetická - např. vrchol “Le soleil et l'acier” začíná melodickým zpěvem už v půlce skladby a je to takový baladický šanson v black metalového feelingu.

Spojení blackmetalové syrovosti (a ano, i surovosti) s čarokrásnou francouzštinou a šťavnatě náladotvornými klávesami ve mě v některých okamžicích (a v příslušném rozpoložení) vyvolává až nečekané záblesky kosmické samoty. Stačí se zaposlouchat třeba do závěru “La mer, les ruines”, to přece není jen tak ledajaká vycpávka před dalším songem. Snění a hlubokých meditací si citlivý posluchač užije v závěru alba až až. Dvojice skladeb “Cinq” a “Sur les falaises de marbre” tvoří klidnou část nahrávky, kde po black metalové destrukci není ani památky. Je tu jen nekonečný prostor, nepřekonatelné dálky a samota lidské duše. Titulka by ladně zapadla do produkce Amesoeurs, zpěvy jsou čisté a smířené, popel zůstává popelem, již není cesty zpět.

Přes toto všechno album působí uceleně. K zadumanému závěru zkrátka muselo dojít a jsem rád, že se Glaciation nebáli k tomu takto přistoupit. Někdy žehrám nad tím, že by ještě něco mělo následovat, ale stačí si desku pustit zase od začátku a kruh se se svým uzavřením zase otevírá…