Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Goat Major - Ritual

Goat MajorRitual

Jirka D.28.2.2024
Zdroj: PCM // promo od agentury Purple Sage PR
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Lebky, hadi, satanovo oko, rituál a temnota aneb všechno se nakonec v prach obrátí a sejdeme se v horách šílenství. Smiřme se s tím, že od jistého věku už lidi revoluce nedělají.

Tahle mladá kapela už vůbec ne mladých lidí se dala dohromady za kovidové totality, aby hrála muziku od srdce bez ambicí bořit hranice nebo přepisovat učebnice. Zhruba takhle by mohl znít závěr celé recenze, ale je mi jasné, že by to chtělo aspoň stručně nastínit cestu, jak jsem k němu došel. Takže stručně.

 

Goat Major je typické power trio se zpívajícím basákem, které si ujíždí na těžkých riffech, lehkém okultismu (prostě mají texty o lebkách, hrobech a tak), míchá stoner a doom klasického druhu, a to všechno na podkladu přímočarého, jednoduchého, zemitého a dostatečně hutného bigbítu. Je to naprosto intuitivní, přirozená a posluchačsky přístupná kombinace, která tu byla už v tisíci a jedné variantě a troufám si tvrdit, že se vždycky najde nějaká další kapela, která bude chtít kráčet přesně v těchto stopách a vytvoří kombinaci s pořadovým číslem tisíc dva. Měl by to být problém? Za mě vůbec ne, pokud má provedení dostatečnou úroveň a já dostatečnou chuť něco takového poslouchat (občas ano), je to v podstatě ideální spojení.

 

Goat Major band

 

Ritual, jak zní název alba, je debutní deskou navazující na předchozí EP Evil Eye, jehož tři sklady byly převzaty a zařazeny do playlistu novinky. Takže nepřijdete o nic. Od prvního akordu skladby Snakes je víc než zřejmé, že na své si přijdou fanoušci muziky typu vylehčených Electric Wizard, stonerových Red Fang, v dnešní době už ani nevím jestli aktivních Fuzz, vytvořených kolem Ty Segalla ... no a v důsledku můžeme jít ke zvuku takových Sleep a ještě v úplném důsledku samozřejmě k Black Sabbath. Zhruba po této linii je možné kráčet, doplňovat další jména (určitě jich najdete hodně), rozhlížet se, dohledávat inspiraci a meditovat nad tím, jak se s hozenou rukavicí poprala tato trojice z Walesu.

 

Za mě slušně. Repetitivní rozvaha těžkých riffů je dominantou alba a svěží vítr typu Turn to Dust je dávkován střídmě, zato důrazněji. Ladění a zkreslení kytar je přesně takové, jaké byste po předchozím odstavci očekávali, sóla jsou nemocná, těžkopádná a zavání práchnivinou, zpěvák sice není žádný velký pěvec, ale jeho výše posazený hlas řádně podpořený hall efektem to obstojně maskuje a ... a naštěstí se do žádných odvážných poloh nepouští. Nedrhne to, nenudí to, i na lehký závan řádné psychedelie dojde (Light of the End) a těch čtyřicet minut uteče jako voda.

 

Připravit se samozřejmě budete muset na to, že všechno už jste slyšeli (řekl bych doslova), že bubeník hraje spíš úsporně, rozhodně ne nápaditě a i tak u toho vypadá dost vyčerpaně, a že když zrovna nepodlehnete této kapele a jejich debutní desce, budete mít příští měsíc šanci s někým jiným, pokus číslo tisíc tři. Takže abych to shrnul a uzavřel - tahle mladá kapela už vůbec ne mladých lidí se dala dohromady za kovidové totality, aby hrála muziku od srdce bez ambicí bořit hranice nebo přepisovat učebnice. Za sebe s tím nemám problém.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Garmfrost / 23.2.16 15:49

Já nejsem zklamaný jako kolega, ale ani nadšen jako v případě výborného předchůdce Urd. Tam se po letech vrátilo nadšení, oheň, vynikající nápady a v neposlední řadě geniálně provedené zpěvy. Na novince se pracovalo s podobným scénářem, tedy hodně zpěvů, hodně melodií, ale onen moment překvapení se nedostavil. Borknagar tentokrát sázeli více na počet legendárních zpěváků a jejich sólových vstupů, než skladatelskou a aranžerskou rafinovanost, respektive pěveckou provázanost jako tomu bylo na Urd. Zde mám pocit podobný u projetků typu Avantasia, kde je přehršel super zpěváků sólistů, ale navzájem příliš nespolupracujících. Kupodivu se mi nejvíc líbí Vintersorg, který se konečně netlačí do tenoru, ale krásně řve a brouká ve středních polohách. Zavzpomínal si i na svůj bohatýrský vokál a ten je krásnou třešničkou na dortíku. Já si vždy užíval Borknagarovské kytary, spešl rytmiku a melodie, které mění stylové následovníky v jejich přesvědčení. Ano, nelze do nekonečna být na piedestalu žánru, všichni stárneme, ale pěknou písničku, u které se tají dech, bych ocenil. Shrnuto - dobrá deska, za kterou by každá druhá skupina upsala duši ďáblu. Vše je tak já má být, ale potenciál Borknagar zůstal nenaplněn.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky