Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Göden - Vale of the Fallen

GödenVale of the Fallen

Victimer25.6.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Těžká, skoro nehybná temnota vytěžená ze známých míst. Druhé album Göden.

Stephen Flam, zasloužilý doomer, spoluzakladatel kultovních Winter, pokračuje v současné době coby člen plazivých temnotářů Göden. A právě tahle zásadní informace byla zárodkem výzvy se o tuhle grupku zajímat. Nechat se svézt v jejich pomalém kočáru plném podivných zákoutí a svíjející se noční perspektivy. A pokud jejich hudba nahodí jisté berličky vedoucí k ikonickým Winter, pak je dobré zmínit si ještě jeden a velmi mocný vliv, a to otisk Thomase Garbiela Fischera. Z Göden totiž přímo stříká surová temnota Triptykon, potažmo Celtic Frost. Ten základní kámen, ten specifický sound, jako by v sobě nesl právě tyhle dvě kapely, přitom do nich namáčel doomerství Winter, a pak se teprve vydal svou trasou Göden. Výsledek nezní moc originálně, protože ta podobnost vás praští přes uši hned napoprvé.

 


Göden si ale hledají svůj způsob, jak tohle až posvátně znějící temnotářství uchopit. Svůj malý koutek, kde se uvelebit a oddávat se zhoubnému mění. Víc než doom metal, bych hudbu Göden počastoval oním dark pojítkem, protože tahle muzika je temnota sama. Stojatá, těžká, chmurná a surová. Citelná tíseň, jasná defenzíva. A až v ní probleskují na povrch další nuance a motivy, které nás nutí vidět věci jinak. Svérázněji, osobitěji. Je to ale těžký souboj, když hlavou neustále pluje těžká clona triptykoních mraků. A Göden v těchto okamžicích sází na prohloubení, na ještě pomalejší a marnější hledání světla. Není tam a když už, tak málo. Beztak jej mají svědomí duchové, kteří tudy bloudí.


Co se týká tempa, Göden vyloženě hnijí zaživa. Metalový prostor k pohybu je úzký a stísněný. Až v Black Vortex se vsadí víc na pochodové tempo, ale pořád je sotva znatelný, malátný pohyb. Takto pochodují mrtví. První mezihrou je ambientní duchařina Rings Of Saturn, kdy tmou šeptají hlasy a na pozadí je jakási temná, až rituální linka. Hm, nic moc to nenapoví. Göden potom dál těží riffy z jeskynních slují, jenom lehce je oprašují a dávají na odiv jejich vlezlou zatuchlost. Pohyb strun je tragicky pomalý, hra zesnulých pokračuje i ve skladbách Zero a Death Magus. Potom přijde čas na další mezihru Manifestation IX, což je za mě strašná blbost. Rádoby strašidelná recitační vložka v podobě zefektovaných hlasů. Ach jo, ke krátkému vyděšení dětí asi ano, ale tohle fakt musím přeskakovat. Vždyť to trvá skoro čtyři minuty. To Requiem se smyčci zní lépe. Sice opět nic světoborného, ale tahle skladba aspoň něco málo řekne. Album uzavře další pomalá tryzna Majestic Symphony, která v sobě propojí více věcí. Ony smyčce a taky (přece jen daleko lépe) zpracované deklamace dračice As Nxyty.


Takže tu máme tuhý, urputný materiál, který je protkán pár dalšími vlivy. Klávesami, ambientem, zaklínáním a trochou klasiky. Cíleno je na maximální hloubku temnoty, na samé dno naděje. Když k tomu přidám svůj náhled, musím si ho pěkně rozfázovat. K Winter a hlavně albu Into Darkness chovám posvátnou úctu a o Celtic Frost se není třeba vůbec bavit. Triptykon mám velmi rád, ale nějak přehnaně jim z ruky nezobu, protože tady už je to na mě místy temnota až moc šponovaná a hnaná na efekt do krajností. A právě tady jako by pokračovali ve svých krocích Göden. Ještě víc prohlubují to prohloubené. Pátrají v nejspodnějších záhybech kobky, kopou lopatou hluboko pod podlahou, po které se jim honí duše mrtvých. Nezní originálně, zní jako velmi příbuzná kapela. Opravdu velmi. Což mi v konečném součtu prostě vadí. Čekal bych víc odvahy a ještě víc kreativity. Ty doprovododné vsuvky ten efekt jen protahují. A většinou jsou docela slabé.

 


Výtek je dost a jsou poměrně jasné. Co si ale neodpustím, je má vrozená záliba si ta pomalá kila dávat pořád dokola. I přes ty výtky, přes všechna ta ale... Pokud jde o ztvárnění hudební tmy a surově pomalé hudby na tohle téma, Göden bezpochyby bodují. Kdo vynechá, nebo vůbec neucítí ty vlivy, které je pohání, bude nejspíš dokonce nadšený. Já jsem lehce nad průměrem, protože mám tento způsob riffujícího brždění zkrátka rád. Dál už je to, jak jsem popsal výše. Tma nechť tmou zůstane, mrtvolno a mystično ať dál kalí vaše sny.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky