Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Godflesh - Post Self

GodfleshPost Self

Victimer5.1.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: prefabrikátech
VERDIKT: Mechanismus Godflesh není jen pouhým jménem, které symbolizuje jeden starý kult. Je to ústrojí, které hledá nové výzvy a nežije vyloženě z podstaty, že musí. Pořád roste!

Je pravda, že názor uvedený ve verdiktu není úplně z mé hlavy. Jsou to dvě věty, na které jsem v trochu jiném znění už někde narazil. Jde o to, že v souvislosti s novinkou Godflesh jsou pro mě slova těchto dvou vět zcela klíčová. A důležitý je jejich význam, ne forma. Post Self je druhým albem po probuzení kapely z věčného spánku a zároveň prvním, které skutečně žije svým vlastním životem.


Předchozí deska A World Lit Only by Fire uměla skvěle definovat přínos kapely jako stěžejní, ale tím to také končilo. Nějak nám při tom ruchovém sebemrskání zapomněla vyložit na stůl všechny své karty. Byla to nekompromisně natlakovaná nádoba, která cákala olej a kterou jsme všichni v ten moment chtěli. A dostali jsme ji. Teď ovšem vyšlo album, které chtěli samotní Godflesh.

 


Nejprve se zdá, že je Post Self nahrávkou dvou tváří. Ta první vyprchá poměrně záhy po prvních čtyřech skladbách, které evokují první dvě alba kapely a poctivé staré industriální časy. Pak se děj záhadně (a zásadně) zlomí a Godflesh podnikají mnohem klidnější a atmosféričtější kroky, jak svůj léty provařený sound dostat na další úroveň. Docela prostá definice a v jistém povrchním směru i pravdivá. Úplně v pořádku ale není.


Novinka je ve skutečnosti kombinací různých časů kapely, které by původně Godflesh ani patřit nemusely. Je zřejmé, že v úvodu alba se znovu otevírá všechen ten birminghamský průmyslový odpad a hlučí si to podobně jako v časech Pure, ale dál si kapela hoví v hledání nových spojitostí. Takových, po kterých dosud sice směle mžourala, ale ve skutečnosti si své ranky hojila prostřednictvím dalších projektů.


Nejpodstatnější je ovšem jedno - Post Self je albem, které si režíruje svůj vlastní osud a nelpí na tom, co tomu všichni řeknou. Není to stádovitá kumulace všeho, co dělá Godflesh Godflesh, ale ambiciózní nahrávka, kterou lze právem označit jako experimentální a hlavně jako schopnou manévrovat a pojmout všechny elementy za své. Nejsou přece nové, vždycky tu nějakým způsobem byly a daly se předvídat.

 


Godflesh pak velmi pikantně plní vše v jednu náladově bohatou a přitom pořád děsivě rezavou trubici vedoucí kolem louky za fabrikou, která patří například také Jesu, ale tohle berte jen jako jednu z berliček, protože i na postupy typičtější pro Jesu se dostane. Ovšem také na ty další, třeba z Justinovy sólové tvorby. A ne jednou.


Post Self je ve svém poslání průkopnické album tím, jak spojuje typické industriální hradby Godflesh s těmi, jež je dělají zajímavějšími. Je to pomalá, těžká a hodně atmosférická deska plná vzduchu a děr v plotě. Je to živější varianta z popela vzešlé kapely, jejíž dny nejsou ještě zdaleka sečteny.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky