Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Gohrgone - Finis Ixion

GohrgoneFinis Ixion

Sorgh22.12.2016
Zdroj: bandcamp // mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Kromě vynalézavých, progresivních kapel, kterých je Francie plná, stále dokáží zatnout drápek do živého i ty, které dávají přednost klasickému soundu a raději pracují s již vyzkoušeným modem operandi. Takoví jsou Gohrgone z Paříže, kteří patří k mladé generaci hudebníků, jež se nenechala strhnout duchem novátorství natolik, aby se jediným předmětem jejich zájmu staly neprobádané hvozdy pokroku.

Celá řada nespokojených bubáků míchá ve svých dílnách elixíry netušených chutí, ale je dobré se čas od času obrátit k vyzkoušeným věcem a k přímočařejšímu sdělení. Ono to o té síle v jednoduchosti mnohdy platí. Začátky Gohrgone spadají do roku 2012. Debutní album A Divinis si na vlastní triko vydali před dvěma roky a nyní přicházejí s druhým albem nazvaným Finis Ixion, které už má pod patronátem francouzský label Great Dane Records. Kapela na něm pokračuje ve zkoumání řecko/římské mytologie.

 

Přes očekávaný příval emocí a majestátu zůstávám překvapivě na suchu. Finis Ixion spíš připomíná vystřelený projektil, který se nekompromisně řítí ke svému cíli a nenechá se ovlivnit nepříznivou meteorologickou situací. Jeho úzce zaměřená trajektorie vylučuje existenci jakékoliv silnější atmosféry, což by člověk u mytologických témat jaksi očekával. Tady se veškeré kouzlo nalézá ve hmotě, v hustotě materiálu a střídajícím se rytmu, který buď hustě kropí jako kulomet, nebo zvolna a s rozkoší odsekává hlavice antického sloupoví. Líně tekoucí Styx a převozníka lehce připomene krátké intro, ale pak už začne pulzovat nádherná motorárna v tradici nejlepšího death metalu.

 

Nejde o nic objevného, ale dobře se to poslouchá. Hlavně se oddávám masáži skvělé rytmiky, která se živočišně probíjí monotónním řevem a táhne celé album vzhůru. Vysoustružený vokál k takovému hluku patří a i když zpěvák svým infekčním chropotem nevystupuje z lepšího průměru, nahrávce dobře slouží a o lepším modelu nemá cenu přemýšlet. Melodicky se album nepřetrhne, ztěžka se otáčí v mantinelech několika tónů a spoléhá na důraz kladený v nesmrtelný rytmus. Krátké, sekané riffy si mění místa s rozjetou hoblovačkou, která se někdy nebezpečně blíží blackovému zanícení. Tento žánr se na albu vyskytuje v podobě nenápadných vláken, které se jako nitky pavučiny táhnou prostorem. Jde opravdu jen o lehké koření v klokotavé matérii smrti. Silněji se připomíná thrashové běsnění, ze kterého si kapela také vzala hodně k srdci.

 

Jak sem zmínil, atmosféricky deska vychází skoro naprázdno. Ani to není jejím úkolem. Výjimkou jsou dunivé horny v titulní skladbě, která je jakýmsi klidnějším intermezzem vloženým do okolní vřavy a pak závěrečná, černotou nakažená Tides Of Despair. Gohrgone nenahráli průlomové album. Jejich motem by mohlo být "zahraj tvrdě, na jistotu a nemaž se s tím". Někomu to bude málo, jiný si bude pochvalovat nenáročnou, ale s gustem zahranou klasiku.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Garmfrost / 23.2.16 15:49

Já nejsem zklamaný jako kolega, ale ani nadšen jako v případě výborného předchůdce Urd. Tam se po letech vrátilo nadšení, oheň, vynikající nápady a v neposlední řadě geniálně provedené zpěvy. Na novince se pracovalo s podobným scénářem, tedy hodně zpěvů, hodně melodií, ale onen moment překvapení se nedostavil. Borknagar tentokrát sázeli více na počet legendárních zpěváků a jejich sólových vstupů, než skladatelskou a aranžerskou rafinovanost, respektive pěveckou provázanost jako tomu bylo na Urd. Zde mám pocit podobný u projetků typu Avantasia, kde je přehršel super zpěváků sólistů, ale navzájem příliš nespolupracujících. Kupodivu se mi nejvíc líbí Vintersorg, který se konečně netlačí do tenoru, ale krásně řve a brouká ve středních polohách. Zavzpomínal si i na svůj bohatýrský vokál a ten je krásnou třešničkou na dortíku. Já si vždy užíval Borknagarovské kytary, spešl rytmiku a melodie, které mění stylové následovníky v jejich přesvědčení. Ano, nelze do nekonečna být na piedestalu žánru, všichni stárneme, ale pěknou písničku, u které se tají dech, bych ocenil. Shrnuto - dobrá deska, za kterou by každá druhá skupina upsala duši ďáblu. Vše je tak já má být, ale potenciál Borknagar zůstal nenaplněn.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky