Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Gojira - Fortitude

GojiraFortitude

Ruadek24.6.2021
Zdroj: Flac
Posloucháno na: Doogee Y8 Plus + Poweramp + Niceboy Hive 2 Joy
VERDIKT: Gojira a její velký vývojový krok směrem k většímu mainstreamu. Hráčsky precizní, jako by desce ale v mnoha ohledech docházel dech. Velké věci, které se dějí pouze napůl.

Francouzi Gojira a jejich deska, která se při svém vzniku prala s pandemií, rozdělením členů při nahrávání, i s izolací Joea, který se tak pral s těžkou psychickou situací ohledně svého otce. Nová deska měla všechny předpoklady, aby nevznikla vůbec, případně aby se její příchod donekonečna odkládal. Vznikala od roku 2018, což samo o sobě něco dokazuje. 

 

Fortitude je ale nakonec deska, která překvapuje. Není to odkládaný křečovitý materiál, ani kočkopes. Je lehčí, přístupnější, přesto ovlivněna dalším psychickým tlakem na oba bratry, kteří si na minulém počinu prošli smrtí v rodině. Jak byla Magma zatěžkaná a hutná, depresivní a temná, je Fortitude otevřená. Je sice metalovější, výsledný dopad ale není tak silný, jako u minulých desek. Svého posluchače nemá za úkol převálcovat, pouze dostat na svou vlnu. Obohatit metalovou prací, kterou Gojira vždy uměla, ale vedle toho ještě něčím navíc.

 

 

Kluci si tentokrát nastavili vysokou metu, u které si nejsem jistý, zda to celé dramaturgicky zvládli. Snaží se možná až o příliš velké věci, podpořené velkými vokálními harmoniemi. To má za následek bohužel i to, že desce zhruba v její polovině začíná docházet dech, který sotva popadne na svém konci. A je to pro mě, jako pro letitého posluchače, zvláštní pocit.

 

Energie Gojira jako by se snažila působit skrze desku jinak. Tribální rytmy, vlivy folklóru, které se propisují i do metalových vyhrávek. Razance tak ale trpí a kapela se snaží mnohdy trochu křečovitě stát na obou březích. Velké věci, které řeší ve svých textech, se snaží za každou cenu hnát i hudebně, jejich muzika tím ale hodně ztrácí. Vždy se hnali jako mohutný technický deathový kolos, který vynikal svou jedinečností a, řekl bych, francouzským přístupem. Který je v metalu všeobecně ceněn svou osobitostí a šarmem. Chutí experimentovat. Právě to desce nechybí, jen si kluci snaží ukousnout příliš velký krajíc najednou.

 

Gojira se tak dostává do pozice leadera, tahouna, který je v pozici ovlivňovatele ostatních. Výborným způsobem si ponechávají hutný technický základ, na který roubují vokální projev Joea. Ten se stává desku od desky lepším zpěvákem, co si dovoluje stavět velké harmonie, místo aby se jen schovával za hřmotem metalové laviny. To beru jako jeho velmi dobrý osobní vývoj, který s sebou ale nese i tu horší stránku věci, pěvecký projev se začíná dostávat hodně do popředí a všechno se rozvolňuje a podřizuje. Onen zmíněný dech začne docházet.

 

Nelze to ale vidět jen z kritické stránky. Kapela exhibuje v detailech, především hra druhého z bratrů, Maria, je impozantní. Každý úder se sklouzne do mírného přechodu, kdy jemu indiánské rytmy této desky dokonale sedí. Stejně jako seděly Igorovi ze Sepultury, která zde zanechává výrazný otisk. Nemohu při poslechu Fortitude nevzpomenout na legendární Roots, nu-metalově znějící desku velikánů, která byla podobně velkým krokem v jejich historii.

 

 

Vážím si skladeb jako je Amazonia, kde vkusně roubují folklórní vlivy do svého stylu. Naopak velmi uspává prostředek desky, přičemž v závěru se dostáváme k výborným a hutným skladbám, z nichž nejlépe na tom je závěrečná Grind. Jako by nakonec potřebovali hodně sešlápnout plyn a ukázat se jako ryze technická drtička, kdy na současné časy odkazuje snad jen táhlejší refrén.

 

Fortitude není vůbec špatná deska. Je to hlavně krok, který je pro kapelu opravdu velký a důležitý. Posouvá její hranice zase o kus dál a je otázkou, jak to ustojí. Personálně asi v pohodě, kluky tohle zjevně baví společně hrát. Cítím tady i nějaký jejich osobní vývoj jako lidí, příklon k velkým otázkám přežití této civilizace. To je ale zároveň možná i jejich slabinou, protože se snaží dokázat hudebně možná až příliš velké věci. A právě to, zda tohle není až moc velké sousto, je zásadní otázkou této desky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bivoj / 24.6.21 16:44

Nuda

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 25.6.21 16:55odpovědět

Ne, chlapci, zas taková nuda to není. Snažte se trochu, sakryš! Náš Garmfrost se taky snaží...

Bivoj / 24.6.21 16:44odpovědět

Nuda

Kruppe / 24.6.21 15:50odpovědět

Nuda.

Jirka D. / 24.6.21 7:57odpovědět

Dobře popsáno, vnímám to asi podobně a taky trochu rozporuplně. Předchozí album mě baví moc, dodnes, tohle působí jako lehce nejistý krok do neznáma. Na druhou stranu je docela fajn, že kapela nestojí na místě a snaží se někam posouvat ... byť ne vždy se to musí dařit na 100 %.

Ruadek / 24.6.21 8:33odpovědět

Jasný, rozhodně souhlasím. Ten posun rozhodně beru jako velký plus.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky