Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Gorath - The Chronicles of Khiliasmos

GorathThe Chronicles of Khiliasmos

Victimer5.1.2013
Zdroj: mp3 promo
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Konec pozemských neřestí, i konec GORATH samotných způsobem, který nejspíš každý nečekal, ale jeho účinky jsou silné.

Překvapení. A nezůstane jen u jednoho. V první řadě jsem nemile překvapen skutečností, že to GORATH příštího roku zabalí, nehodlaje nadále pokračovat v dalších aktivitách. Tak alespoň zní jejich prohlášení, kdy je číslo 2013 uvedeno jako poslední zaznamenávající alespoň nějaké životní funkce. Škoda, ale tito belgičtí kotelníci nejspíš uznali za vhodné, že vše podstatné již bylo řečeno a není nutné klást si nové výzvy. Kniha se uzavírá. Rád bych poznamenal, že otisk, který zde GORATH zanechali nepatří přímo mezi kultovní či zásadní, ale kosmický prach z jeho vrstvy má své zasloužené místo mezi smetánkou, jež pozvedla černé umění ve vyšší sféry. Progres GORATH symbolizoval nechuť stagnovat a umírat na primitivní choroby. Naopak, přístup GORATH byl vždy o jisté formě neotřelosti a hledačství.

 

Konec léta 2011 díky albu "Apokálypsis - Unveiling the Age That Is Not to Come" symbolizoval GORATH na pomyslném trůnu vlastní kreativity, neboť se domnívám, že právě tímto opusem se dotkli vrcholu. Lpíc na promyšlenosti svých pochodů přivedli na svět album, které bych se nebál zařadit mezi nejlepší metalové nahrávky toho roku vůbec. Jako chameleon měnící se výraz black metalové hydry, prožívající několik osudů, od čistého zla přes nepochybné progresivní pochody, dávající albu na důležitosti a zdobeném šatu. A odtud nejspíš pramení mé překvapení číslo dvě. Porovnání obou posledních děl se totiž není možno vyhnout, neb je dělí přesně rok a měsíc, tedy doba nedlouhá. Novinka pojmenovaná "The Chronicles of Khiliasmos" na svého předchůdce navazuje zcela určitě myšlenkově, ale hudebně už sotva. Zde jsou vzájemné odlišnosti zřejmé od prvního poslechu.

 

V první řadě je nová nahrávka nepoměrně umírněnější co do sledování nastoupené cesty a spíš se drží v jedné linii. Tahle linie nadále splňuje hustou black metalovou identitu, možná ještě více jako tomu bylo v minulosti. Zakopaný pes je potom především v tempu. To se odehrává po naprostou většinu alba v pomalém drcení kostí a maximum rychlosti se pak rovná střednětempému materiálu, v který se tahle težká hmota občas promění. Více se (až na jednu výjimku) nezrychluje, není to na pořadu dne. Sílu alba je tak nutné hledat především v její táhlé upřímnosti a odhalenosti, neboť deska neukrývá mnoho tajných míst. GORATH díky novince hledí na původ žánru z takové blízkosti, že musí vidět rozmazaně. Třídílná mašinérie operuje na menším území, dbá na hledání zkázy v přízemním terénu, v šeru a blátivé existenci sebe sama. "The Chronicles of Khiliasmos" je silně ponurá deska, jejíž hlavní odkaz spočívá v samotné podstatě black metalu, což jsem zrovna u GORATH dvakrát nečekal. Na mysl mi přicházejí Celtic Frost, Tryptikon a v jisté fázi možná i Secrets Of The Moon. U posledně jmenovaných je to zejména atmosférou, kterou měli na "Seven Bells" v lecčems podobnou. Na mysl mi přichází doom metal sám, i když k němu GORATH nesběhli a jsou věrni černotě. Důvodem je choré tempo, vrávorající a co do míry optimismu nevídaně kalné. Sypačky přicházejí jen ke konci druhé kapitoly a je jich tak málo, že na ně hned zapomínám.

 

http://deathmetalbaboon.com/wp-content/uploads/gorath-wide.jpg

 

GORATH si vystačili se třemi skladbami, kdy jen třetí kronika zániku tvoří polovinu alba. Dvaceminutová variace na očekávání konce boží pozemské říše dotýkající se židovské apokalyptiky, je konečným obrazem dějin, nejreprezentativnějším prvkem alba a symbolem konce samotných GORATH. Prodírat se tříčlennou příručkou zkázy světa není nikterak náročným úkolem, tím je spíš pochopení alba jako celku a uchopení ho za jeho správný konec. Nahrávka postupem času příliš neroste, zůstává stejně při zemi, jak velí její prvotní hesla a hrdě se nese nad neštěstím polykajícím tento svět. GORATH se s ním loučí po svém. Strojově nenávistnou těžkotonážní výpovědí, u které roste chuť s dalšími opakováními celého procesu, ale také pochybnosti, zda se podařilo překonat minulou desku. Odpovím si sám, nepodařilo. Obě vnímám úplně jinak a ke každé z nich je nutný jiný přístup a nálada. Co se ovšem podařilo, tak dát dohromady pevné dílo, jehož skutečný odkaz se musí plně vnímat, aby se s ním dalo ztotožnit. Dobrá práce, přesvědčivá, temná a zlá, přesně jak se na konec světa sluší a patří.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky