Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Spoustu lidí bylo velmi zvědavo co kapela GORGOROTH po svých personálních změnách vyprodukuje.  Očekávání se naplnilo s deskou „Quantos Possunt ad Satanitatem Trahunt“. Co se doopravdy v řadách kapely změnilo? Od předešlého řadového alba „Ad Majorem Satanas Gloriam“ se téměř celá sestava přetvořila. Jediný kdo zůstal stejný je kytarista a hlavní skladatel Infernus. Veškeré ostatní posty byly nahrazeny a dokonce byl i přibrán druhý kytarista. Nejvíc dohadů však rozpoutala záměna zpěváka. Návrat Pesta, který v kapele působil do roku 1997, vyvolal značný rozruch. Jedni tuto rehabilitaci odmítali, jiní byli mile potěšeni. Přiznávám se, že i já jsem byl potěšen a především nejvíce zvědav, co kapela ze sebe tentokrát vypotí. Při vyslovení jména Pest se mi totiž vybavilo, mnou velice oblíbené album „Under The Sign Of Hell“ z roku 1997, tedy poslední počin na kterém jeho hlas pod vlajkou GORGOROTH burácel. Ale zpět k novince. Deska disponuje devíti kousky plných různorodých nálad a zvratů. Kapela zvolnila tempo, což není naprosto vůbec na škodu, ba naopak. Pest ve svých vokálních plochách se svým hlasem provádí mnohé kreace a skutečně zdobí celý počin. Stopáž celého alba tvoří něco málo kolem půl hodiny. Myslím, že celkem vhodně zvolená délka pro novou desku kapely, v níž se odehrálo tolik změn. Stále se však vrývá pod kůži pocit, že k utvoření konečného barevného obrazu stále cosi chybí. Přetrvává jistá nervozita a jakési nenaplnění očekávání, které po celou dobu provázelo. Dílo zkrátka zní neúplně, jakoby mu něco chybělo. Není proto tolik výrazné a jedinečné. I když jeho jednotlivé plochy jsou celkem slyšitelně propracované. Ale i tak se nová fošna zřetelně blíží ke špičce hodnocení. Nu, v letošním roce se nám urodilo mnoho klenotů.

Jako úvodní skladbu byl zvolen poměrně nešikovně stravitelný kousek. Píseň vyznívá chaoticky a neuceleně. Výjimku však tvoří druhý song Prayer. Jeden z nejlepších výtvorů, jež se na albu objevují. Melodická skladba včetně sourodého zpěvu. Třetí věc zní pomaleji, ovšem obsahuje zpěvnější vokál, čímž dochází k velmi dobré melodii. Skladba je šlapavá a ukrývá v sobě typický severský charakter. Po čtyřce pestré na střídání nálad a utahané pětce přichází Cleansing Fire. S velice dobrým riffem a pestrými pasážemi dostává označení jako další nej skladba z počinu. Následuje střední tempo v sedmé skladbě. Po něm přichází předposlední píseň Satan-Prometheus. Tato skladba naplňuje veškerá očekávání, jež byla od kapely žádána. Rychlá, svižná, melodická. Ve své struktuře nabízí bohatýrský chorál, který zní celkem nenápadně, ovšem silně. V čase od třetí minuty a zhruba čtyřicáté vteřiny hudba utichne a zůstane jen zvuk dunícího větru. V dalších několik vteřinách se píseň přebarví v daleko pomalejší a opět melodičtější záležitost. Opravdu výborná pasáž. Závěr alba vytváří jakési outro. Ke slyšení kapela dopřála posluchačovi odbíjení zvonu, zvuky kláves a zlověstné hlasy, jež nemálo připomínají temné rituální vyvolávání. Po půl hodině a kousek máme celou desku za sebou. V mysli zůstává toto album zapsáno s dosti výrazným plus.