Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jedním slovem je to mazec. Takovou fošnu aby jeden trávil minimálně půl roku, natož o ní něco napsal. To je asi podobně šílený plán jako vymýtit potkany. A protože jsem kluk z města a potkany znám, tak se toho nakonec ujímám s plným vědomím vlastní nedokonalosti a možných následků. Dosud se tím materiálem těžce brodím a i přes zvolna se rodící spokojenost jen těžko vynáším nějaké soudy. Nikdy nebylo snadné Gorguts strávit. Podladěná bažina dusila snahy se jí prokousat a rozprostřít natěsnané elementy do široka k podrobné inspekci. Ani nová deska v tom není jiná a tím je vlastně krásná. Důvěrně známé problémy jen těžko překvapí a tak je to v pořádku.

Když se vás ten mohutný cloumák síly tsunami zmocní, okamžitě Gorguts poznáte. Písmo na pergamenu je nekompromisně stejné, chaos osloví důvěrně známou vůní nejistoty. Bez přípravy následuje pád do nemohoucnosti, do choroby, o které jste dvanáct let neměli ani tucha. Náhle pochopíte, že to nemohlo být na pořád. Dlouhých dvanáct let duševní pohody je pryč jako mávnutím proutku. Recidivu na ztepilých ramenou přináší úvodní pecka Le Toit Du Monde. Ta je jakýmsi nárazníkem, normovanou překážkou, kterou když nepřekročíte, album Colored Sands nikdy nepochopíte.

Na desce se nachází přístupnější skladby, kterými by bylo možné začít, ale kapela to nehodlá nikomu usnadňovat. Nechme se nakalibrovat hned zkraje ať to potom už tolik nebolí. An Ocean Of Wisdom už se tváří přístupněji. Pozvolna skrz přivřené dveře prosvítají povědomé tváře, pochopitelné zmatky a již slyšené zvuky. Vědomí se pomalu dostává do linie známé zkušenosti a odvážně se může otevřít samotné hudbě. Forgotten Arrows je holý masakr, jenž není lehké ustát. Zoufalý LeMayův řev se prodírá matérií šílených a kolísajících demelodií, tu se pomalu šourajících jako betonový kryt sarkofágu, než ten se převáží a s hlomozně se drolí na prach. Dávky kopáků si zkušeně neladí se zpomalenou trýzní, již nastolují kytary. Podobně systematicky bych se mohl nimrat i v dalších kapitolách, ale bylo by to na dlouho. V rychlosti tak jen zmíním industriální chlad Enemies Of Compassion, dramatičnost čistě smyčcové skladby The Battle Of Chamdo a jiné zajímavé momenty, které se vyplatí v sonickém chaosu hledat.

S poslední nadějí zavoní závěrečná Reduced To Silence. Netypicky poklidná, i když podvědomě nervní vybrnkávačka s opakujícím se motivem, postupně navozuje apokalypsu posledních minut a netrvá dlouho než upadneme do stejných vod. Nějak to neladí s názvem skladby, ale kdo kdy Gorguts pochopil... Já se o to stále marně snažím, i když s potěšením. Colored Sands je výborná deska, která přinesla všechny atributy, jaké od ní srdcaři mohli čekat. Je mohutná, náročná a není pro každého. To Gorguts nebyli nikdy.