Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Gospel of the Future - Blowtorch Mankind

Gospel of the FutureBlowtorch Mankind

Bhut21.5.2022
Zdroj: CD //#EPR096
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Návrat po dlouhých letech, ve který už snad neexistovala ani špetka víry. Výsledek je omamný stejně jako spiritualita pochybných sekt, do kterých se lze libovolně napasovat. Úžas střídá mrazení.

Dvanáct let je období, za které jsem osobně vyšel základku a ještě se stihl obohatit výučním listem. Je to pro životní cyklus v podstatě dlouhé období, které každému utíká jinak. V dějinách různorodých kapel může jít o plodný úsek, tvůrčí proces (příkladně album Chinese Democracy od Guns N‘ Roses) nebo o zdravou pauzu. Právě takovou pauzu, která se zprvu jevila jako definitivní tečka, přeťalo tuzemské sludge metalové těleso Gospel Of The Future. Byl to ojedinělý úkaz na naší scéně už tenkrát, natož dnes. Vskutku si nevybavím kapelu, která by zněla v našich bandzone vodách podobně. To samo o sobě nabízí jistý úhel pohledu s jednoduchými superlativními přívlastky a vlastně i v době ticha jsem ve svých hudebních kruzích zaznamenával nadšení z jejich tvorby a jemný povzdech nad nečinností. Na tu nefunkčnost si lze po jisté době zvyknout. Nejprve je člověk zklamaný, že oblíbená kratochvíle zahodila zbraně do obilí, ale po nějaké době si vlastně nepřeje obnovu, protože chce zůstat nadšený ve svých zkušenostech a ruku na srdce, ty comebacky kolikrát provází hořkost.

 

V případě Gospel Of The Future bylo obnovení činnosti vítaným krokem, protože se podvědomě tušilo, že tihle lidé jednoduše ze sebe nevydají nesmyslnou nahrávku, která by jakkoliv devalvovala předchozí tvorbu. Ostatně jednotliví členové se ve scéně pohybovali pořád v různých intervalech a stupních viditelnosti. Myslím si, že od dob prvního ohlášení návratu kapely a jejich prvních živých vystoupeních se podařilo ulovit několik rozhovorů, kde jsou odhaleny i ty nejniternější detaily ohledně uběhlé historie a dnes se na ně díváme skutečně jen s optikou kronikářů. Prostě to tak bylo a já na tomto místě nehodlám rozvíjet historické motanice a konkretizovat kotrmelce, kterých se skupina dopustila. To je život.

 

Pokud jsem vaši pozornost udržel a tyto řádky čtete stále dál, zřejmě patříte do jedné ze dvou kategorií posluchačů. Tou první je soubor nadšenců, kteří kapelu znali už před zmíněnou dekádou a jsou svým způsobem nadšení, či zvědaví, kterak si kapela stojí nyní. Tou druhou je zase tábor nových přívrženců, které nábožné zpěvy budoucnosti zlákaly v posledních pár letech, díky určitému ohlasu, které undergroundové tamtamy rozvířily. Pamětníci mi dají jistě za pravdu, že v průběhu mlčenlivosti došlo k jistému pochybení, či lépe řečeno opomenutí jistého archiváře. Určitě držíte v patrnosti, že vyšlo několik knih zabývající se hudební metalurgií a když došlo na obecný žánr nejblíže tomu, který Gospel Of The Future hrají/hráli, bylo jejich jméno zcela vyňato. Nabízí se logické vysvětlení a já to všechno dobře chápu, ale bylo mi to prostě líto. O to víc jsem byl pak nadšený, když kapela ohlásila aktivní status a brzy na to několik koncertů.

 

 

Ptáte se, proč tak rozvláčný a dlouhý úvod k recenzi na album, o kterém dosud nepadlo ani slovíčko? Je to prosté, tahle hudba chce čas, je to zdlouhavý proces zrání, gradace, repetice a jiných prvků, které sludge dělají tím, čím je. Tak se vlastně snažím trochu toho ducha ctít i v psaném projevu. Ale dost bylo omáčky. Ostatně kapela vyplula na povrch celkem svižně a přečíst si něco o ní šlo i v nejrozšířenějším hudebním periodiku u nás – Sparku, čili v časopise, který dokáže tmelit (i rozpárat) vazby mezi fanoušky Dymytry, Cult Of Fire, Traktor nebo právě Gospel Of The Future.

 

Velice povzbudivé a milé mi přišlo vydavatelství CD edice, kterým je opět Epidemie records, která tak pod svou střechou znovu přivítala ztraceného potomka. Zatímco The Eclipse má katalogové číslo 70, tak Blowtorch Mankind dostalo štítek s číslem 96. I Martin Čech přistupuje k vydavatelství rozvážně a nechrlí jednu nahrávku za druhou, o to pozoruhodněji ale jeho katalog zní. Již bylo prozrazeno, že nová deska nese titul Blowtorch Mankind, což znamená něco jako letlampové lidstvo. K vysvětlení titulu dost napovídá i samotný obal. Ten se mi však podařilo rozklíčovat až později a teprve po určité studii (byť povrchní, avšak dostatečné) mi celek dával jasné signály, které vytvořily dokonalou mozaiku celého příběhu. Vlastně mi ten obal přijde naprosto dokonalý a v perfektní provázanosti s tématem. Nebudu zde rozvádět celé téma a jeho důležité detaily, ale doporučím vám pročtení nějakých šikovných materiálů o člověku jménem Roch Thériault a komunitě, kterou ovládal, jež sám nazval Ant Hill Kids. Mrazivá fakta a události.

 

 

Právě titul The Ant Hill Kids je i název první skladby, která desku otvírá. Snad nemusím zdůvodňovat, že kapela libující si ve sludge se úplně neřídí délkou skladeb, takže na albu najdeme prakticky 4 kousky. To vše však hravě vyplňuje více jak půl hodinovou stopáž, která i tak musela být krácena kvůli vinylové verzi. Krátila se poslední závěrečná skladba Pharmaka Lugra, která díky opakujícím se motivům nabírá až nekonečného formátu, avšak její postupná a závěrečná gradace je něčím dechberoucím. Když jsem tenhle song slyšel onehdá živě, tak jsem se ocitl totálně mimo realitu. Ta repetice je natolik funkčním prvkem, že uhranutí nebo nezaujatý odchod je jediným možným východiskem. Ale není to jen záležitost poslední skladby, ale celého alba jako celku. Výsledek však skvěle vyniká díky povedenému zvuku s masivním přesahem urvat vám hlavu z krku. Ne tlakem, ale energickým nábojem, který se díky elektrizující formě neotřelého muzikantství v písničkách formuje. Řeže to, štípe to, ale v takovém sadomasochisticky příjemném rytmu. Tím se prakticky kruh uzavírá a vy si můžete ke zvolenému tématu přidat další střípek obrazu. Tandem kytara-bicí jsou zcela určující faktor, který budete vnímat absolutně nejvíc. Ale je dobré držet v patrnosti i zbytek použitých zvuků, které skvěle vykreslují jedinečnou atmosféru. Schválně nehovořím o zpěvu, protože i vokální podoba tvoří jakýsi doplněk, ačkoliv má jasně psaný text. Je to jednoduše další nástroj, kterému sice lze s rezervami rozumět, ale není to prim halekavých chorálů stadionového rázu. Takový je prostě sludge.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 23.5.22 8:05odpovědět

Za mě zklamání a deska, kterou jsem uložil k ledu a v této chvíli nemám žádný důvod se k ní vracet. Za těch dvanáct let se toho stalo moc, tehdejší The Eclipse mám rád a křes společně s FDK na Melodce patří k nádherným zážitkům. Ale novinka mě neoslovuje. Přílšná repetitivnost zavání nedostatkem podnětů a když už člověk narazí na dobrý moment, většinou si vzpomene na podobný z předchozího alba. Asi dokážu pochopit ta velká očekávání a odpovídající odezvu, ale za mě album nepřináší nic, co by stálo za delší čas v jeho společnosti.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky